Nesleduji jen bulvár, ale ani nežiji v bublině, a tak se i ke mně dostalo rozhodnutí p.Pomeje po zjištění, že jeho nemoc nebyla zpacifikována ozařováním. Rozhodnutí raději nic dál neřešit a zemřít v ústraní, aby neobtěžoval.
Omlouvám se panu Pomeje i jeho rodině, vím, že jde o rozhodování složité a hodně intimní, ale mám pro to mnoho důvodů. Za prvé byl to on, kdo svůj život, manželství, rozvody, dluhy i nemoc a její léčení učinil věcmi veřejnými, medializovanými. Byl to stále on (2x rozvedený, zadlužený a - obrazně řečeno - životem ošlehaný), koho si jeho současná žena Andrea brala. Věřila mu natolik, že mu porodila vytouženou dcerku a nechala ho o dítě pečovat, zatímco ona vydělávala.
A právě proto jsem nabyla dojmu, že je po dlouhé cestě životem skutečně šťastný a spokojený. Že má vedle sebe milovanou manželku, která ho miluje takového, jaký je, dceru, která ho miluje a vzhlíží k němu (a ještě dlouho bude), bez ohledu na to, zda má krk zarostlý vousem, spálený terapií anebo se slavíkem.
Proto mě překvapilo či spíše šokovala jeho první reakce, že než by podstoupil instalaci slavíka a strávil až 30 let s tímto hendikepem (a otravoval svou manželku a dceru), raději nechá rakovinu dokonat svou práci a zemřít.
Proč mě to překvapilo a šokovalo? Zkrátka jsem se do takové situace vžila, přiznávám.
Vždyť co (dále už budu generalizovat) tím svým, rádoby nesobeckým, rozhodnutím dotyčný nemocný vysílá? Anebo spíše, jak bych to vnímala já, kdyby se podobně rozhodl můj pan Stárek? „Miluju Tě, ale jen zdravou, silnou a krásnou. Jakmile budeš nemocná, zesláblá, s hendikepem či dokonce v nepříliš důstojně kondici, nehodlám se o Tebe postarat. Jednak budu předpokládat, že by sis nepřála, abych Tě v takové situaci viděl a navíc, naše manželství je přeci platné jen pro chvíle hezké a pohodové“.
Zkrátka si myslím, že když člověk podobně ochoří, už by se neměl, ba troufám si říci nesmí, rozhodovat sám za sebe. Jasně, že má právo schovat se do koutku, poplakat si, zakřičet „proč právě já?“, třeba i rozbít pár předmětů. Ale jakmile má vedle sebe partnera/ku, ergo manžela/ku, který/á sliboval/a ono „v dobrém i zlém“, pak má i on/a právo na vlastní postoj k nastalé situaci, naplnění svého slibu. Te slib je totiž o přijetí odpovědnosti jeden ke druhému. A když jsou v situaci i děti, je dle mne přímo povinností nemocného, udržet se co nejdéle v co nejpřijatelnější kondici ... pro ně …
Zvláště když má na výběr.
Spousta lidí v podobné situaci totiž na výběr nemá.
