Léčení-mučení, něco málo alchymie a jiné rodičovské taškařice

Jako dítě často nemocné jsem se bála zdravotníků a vlastně i maminky. Přišlo mi, že ti všichni nám dětem musí dělat hrozné věci prý proto, aby nám odstranili bolest, nemoc.

Když se mi narodily děti, došlo mi, že se tomu nevyhnu. Že, pokud chci miminku či batoleti třeba jen zprůchodnit horní cesty dýchací odsáním rýmy, zbavit je úporného kašle či vyčistit a ošetřit různá zranění, musím se stát trapičkou. Musím jim, samozřejmě proti jejich vůli, nanutit do nosu odsávačku (nedej Bože připojenou k vysavači), do úst různé kapky či sirupy, do řitního otvoru teploměr či čípky. Že podobně drsná budu muset být i na děti starší, kdy musím trvat na tom, aby spolkly prášek (a že mají některé úctyhodnou velikost), nechaly si aplikovat priznicův zábal či ošetřit si ránu kartáčkem, vodou, mýdlem, kysličníkem, a zalepit náplastí.

Často vzpomínám, jak mě moje maminka naháněla s kysličníkem v jedné ruce, žínkou ve druhé, a to jsem netušila, že má pinzetu na drobné kamínky v kapsičce zástěry. Nepřeháním, opravdu mě naháněla. Utíkala jsem, seč mi síly stačily. A maminka, ač jí tekly po tváři slzy jako hrachy (až dnes vím, že část z nich byla z potlačovaného smíchu), mne prostě chytla, zasedla a ošetřila. Dodnes si také pamatuji, že když už pěna kysličníku mlaskavě reagovala se špínou a sedlou krví z mé rány, říkala jsem si, proč že jsem se vlastně tolik bála.

Vybavuje se mi to pokaždé, když vidím dítě plakat, jakmile vejde do lékařské ordinace. Anebo odhánět rodiče, který se k němu blíží se lžičkou, odměrkou, teploměrem či odsávačkou v ruce či kartáčkem a kysličníkem. Či jak šílí, když vidí v koutě připravený vysavač či baterii meducínek. A věřte, není to bílým pláštěm. Většina pediatrů ani nás rodičů ho nenosí.

Šílením myslím zmítání a snahu o úprk. A taky řev o síle mnoha decibelů, často provázený lapáním po dechu. A boj ručičkama, nožičkama jako o život. Co na tom, že se znovu a znovu přesvědčuje, že tím „násilníkem“ je rodič, kterého pak dítě samo obejme a hledá u něj útočiště. (Což méně zkušeného pozorovatele udivuje). Možná i dítě časem konstatuje, že ho rána nebolí, nosíkem se lépe dýchá, kašel je nebudí. Chce to fakt silné nervy a odhodlání tohle vše překonat. A víru, že konáte v zájmu dítěte, že mu tím ulevujete a snažíte se tu proceduru zkrátit na minimum.

Nevím, jak aplikujete (či aplikovali jste) léky a provádíte odsávání rýmy Vy. Už vůbec netuším, jak je to správné (k dětem se manuály nefasují). Já, aby se dítě neporanilo při svém boji či snaze o úprk, kleknu si nad něj (nebojte, nedosednu), hlavičku mezi koleny, takže zmítající se tělíčko mám za sebou. Díky tomu si s veškerými léčebnými procedurami poradím i sama v opravdu krátkém čase, s asistencí ještě rychleji. Ve chvíli odsaju rýmu, nakapu kapky, odměřím a naaplikuji sirupy do úst.

Teprve nedávno mi došlo, že tato metoda není až tak vzdálena od formy mučení, dnes známého jako waterboarding. Skoro si říkám, že ji museli vymyslet a musí ji provádět lidé, kteří byli v dětství často nemocní a jaksi se tak mstí.

Ale úplně nejhorší je ta neustálá nejistota. Trápí dítko opravdu to, co si myslíme, že ho trápí? Nebo je pes zakopán úplně jinde? Už nastal čas na kapičky, lék na bolest či teplotu? Už musíme odsávat? Nebo raději ještě počkat, co se z toho vyvrbí? Ještě vyčkat, jak si poradí přirozená imunita anebo už zasáhnout? Stačí počkat do pondělka na návštěvu u pediatra anebo jet rovnou na pohotovost? Ta hrůza z relativity času, kdy teplota znovu stoupá (anebo klesla jen nepatrně) a  Vy tlačíte ručičky hodin očima, aby už to šlo dát další dávku léku....

Někdy si říkám, co asi dělali zástupci sociálních služeb typu Barnevernet. Vzali by mi plačícího svíjejícího se potomka bez varování a předali pěstounům? Nebo by mi vysvětlili, jak mám konat správněji? Anebo smím doufat, že by uznali, že jinak ani lépe v tomto případě vystupovat nelze? Doufám, že u nás se bát o možnost vychovávat a uzdravovat naše vlastní děti nemusíme ani teď ani do budoucna...