KSČM je, podle Babiše, demokratická strana, která se zachovala státotvorně

Odvolávám, co jsem sliboval a popírám, že jsem to vůbec kdy slíbil. Že je košile bližší nežli kabát a účel že světí prostředky, toho jsme poslední dobou v naší, prý stále ještě demokratické politice, svědci.

Projevy osobního svědomí se považuje za projev neloajality a kolektivní zrady (Chovanec a Ondráček), projevy křiváctví a „kam vítr, tam plášť“, za kolektivní ukázněnost a diplomacii (Babiš a jeho stoupenci). Protože když se to hodí do mlýna, účel světí prostředky a historie se neptá, jak jsme stanovených cílů dosáhli.

Pak jsou i hlasy a názory komunistů použitelné, vítané, a dokonce státotvorné.

Je mi špatně z představy, že tento křivý, bezostyšný a chamtivý člověk, jdoucí hlava nehlava za svým, bude v čele naší vlády.

Je mi špatně z představy, že strana, která, vesměs negativně, ovlivnila životy snad každého obyvatele naší země a zmařila nejeden život, bude mít neoddiskutovatelný vliv na dění v novodobé politice.

Je mi nesmírně smutno, že mnozí ti, kteří to zažili (naši rodiče a prarodiče), ti, kteří by měli být živoucí kronikou a upozorňovat, abychom nesešli z cesty, to dopustili ať tím, že dali hlas hnutí ANO či tím, že volili Zemana prezidentem, patrně protože jim charisma obou představitelů připomínalo doby minulé.

A je mi ještě smutněji z toho, že jsou to právě oni, kteří tak činili s postojem „po nás potopa“, nás netrumfnete, mládeži a inteligence, kteří jste vystudovali na úkor nás, tehdejší dělnické třídy (i s tímto přístupem jsem se setkala).

Cítím se zoufale, protože jako ty pozvolna vařené žáby nevnímáme nebezpečí, které nás začíná obklopovat a mácháme rukou nad mnohými alarmujícími okamžiky.

Dělá se mi špatně z toho, že ti, proti kterým jsme zvonili svazky klíčů a od nichž jsme si svou svobodu vzali (a nechci řešit, zda to už bylo dohodnuté nebo ne), si prostě jen počkali na příhodnou chvíli, jsou zpět na výsluní. A je mi ještě hůře z toho, že jim to prochází.

Cítím se bezmocná nad přivíráním očí (no a co, že kradou a podvádí, to přeci dělají všichni), nad bezmeznou a nekritickou vírou (proč bych zamýšlel, kde se ty peníze najednou v pokladně vyčarují, hlavně, že slíbil, že budu slevy), nad mávání rukou nad zvůlí a nad pokrytectvím (přeci nepřipustím, že jsem naletěl, to si budu pořád raději do omrzení opakovat, že mi je takhle dobře).

Je mi slabo z toho, že stačí skvělé PR s filosofií „řekněte, co chcete, my vám to všechno slíbíme a pak vymyslíme a úžasně okecáme, proč to nešlo splnit“, a davy se táhnou jako krysy za krysařem. Já vím, že se krysař jednou odkope a skončí v propadlišti dějin, ale i s ním ti, které mám tolik ráda a kterým a ve které jsem tolik věřila.

A tak nezbývá než věřit v Boží mlýny a vodu bublající v hrnci.