Když jdeme s dětmi k vodě, mějme oči jenom pro ně (s upraveným P.S.)

Popravdě, doufala jsem, že mne předejdou odborníci jako paní Hana Vlková, o jejíž erudovanosti v tomto nemám sebemenších pochyb, některý záchranář anebo lékař. Nestalo se, a tak to zkusím laicky, jako máma.

Uhodila vedra a děti mají prázdniny. Kombinace, která k vodě vyžene i nejzarputilejší odpůrce koupání. Také, kdo by se dobrovolně pekl zaživa v obydlí, kde teploty nezůstávají daleko za těmi venkovními.

A tak vyráží všichni. Někdo pouští děti samotné (to nebudu rozebírat), někdo je doprovází, ač by se doma nejraději naložil do vany nebo věnoval čemukoliv jinému.

Pokud máte děti neplavce (a ne, kojenecké plavání NENÍ skutečný plavecký trénink, sebevětší zdatnost dítěte na něm získaná ani schopnost přeplavat zahradní bazén napůl pod vodou NENÍ TOTOŽNÁ SE SCHOPNOSTÍ PLAVAT), vybavte je odpovídající pomůckou. Já osobně jsem odpůrce kruhů. Sama jsem jím, jako dítě, několikrát propadla a ještě hůře, jsem se s ním obrátila, takže kruh jsem u svých vlastních dětí okamžitě zavrhla. Výjimku tvořil jen ten, který má dole kříž, takže zabráníte propadnutí miminka či batolete, ale i tak, je to o nervy, že se dítě překlopí a vypadne. S takovým stejně nejdete na hloubku, je jen pro klid duše a zpravidla kruh či dítě stejně nepustíte z ruky a upřímně, déle než 10 minut to nevydržíte Vy ani dítě.

Pokud tedy máte děti neplavce, poraďte se s odborníky, jakou pomůckou ho vybavit. Mně se osvědčil pás s dílky z jakési hmoty,, které se dokonce dají postupně odstraňovat. Ještě jsem viděla kombinaci rukávků a tohoto pásu (z podobné hmoty jako pásy), ale s tím nemám zkušenost. Sice už ho neužijeme (možná jednou pro vnoučata), ale ráda si počtu v diskusi, jak se vám (ne)osvědčil.

Než dítě vypustíte do vody, zkontrolujte, zda je pomůcka kompletní a bez závad. Mám velice nepříjemnou zkušenost, kdy jsem podcenila, že byl jeden ze tří zoubků na sponě naprasklý. Synkovi se při několikátém skoku spona rozepnula a on mi z pásu vypadl. Naštěstí jsem to viděla, byla přímo pod ním a v okamžiku dopadu do vody ho chytila a doplavala jsem s ním ke schůdkům. Tu hrůzu, která mi proběhla hlavou o tom, se mohlo stát, kdyby, tu si asi většina rodičů dokáže představit. No nafackovala bych si. Klidně do mne, zasloužím si to. Pás už je vyhozený.

Každopádně dokud dítě není prokazatelně plavcem, nemá ve vodě, bez některé z těchto SKUTEČNĚ BEZPEČNÝCH pomůcek, co pohledávat, Tedy pokud není ve vodě, kde stačí a Vy nestojíte u něj.

To, že je dítě vybaveno plaveckou pomůckou anebo jste nabyli přesvědčení, že je plavcem, Vás ovšem za žádných okolností nezbavuje odpovědnosti za jeho bezpečnost.

Rodič zkrátka musí mít ustavičné nejen povědomí, ale jistotu, kde se jeho dítě nachází, s kým si hraje a jak si hraje. Ideální samozřejmě je, aby byl rodič s dětmi ve vodě (ale chápu, že to je otrava a taky, že to u nás, dam, vždy nejde) , anebo aby seděl na břehu a situaci ustavičně monitoroval. 

Ono totiž ani to, že jste s dítětem ve vodě nebo máte dokonalý přehled o tom, kde je, Vám nezaručí, že dokážete včas a správně zasáhnout v případě něčeho nenadálého. Ale velice si tím zvýšíte šanci, že se i s dítětem bezpečně vrátíte domů.

Já jsem většinu těchto situací absolvovala se staršími dětmi sama. Tehdy jsem ještě pás s molitanovými dílky neznala, a tak měly děti rukávky a snažila jsem se je brzy naučit plavat. Ještě dlouho poté, co plavat uměly, jsem však s nimi chodila a buď blbla s nimi anebo seděla na okraji bazénu, připravena zasáhnout. Děti zase ctily naše domluvené zásady, mezi něž platilo například vždy hlásit touhu změnit působiště (já jsem se zase snažila jim vyhovět) a nehnout se z mého dohledu a neskákat do neznámé vody ani tam, kde je to zakázané (pokud do té doby odmlouvaly, tak přestaly v okamžiku, kdy na nás někdo skočil). Také věděly, že jakmile je přestoupí, jdeme bez řečí domů. Já osobně jsem děti nenechala skákat z kamenů a skal, když jsme se vyskytli někde v přírodě, ale to je tím, že jsem žena, nemám dost dobrodružnou povahu ani takovou jistotu ve své záchranářské schopnosti. Děti říkávaly, že jsem opičí matka, ale podstatné je, že přežily a užily si to (aspoň to dnes, jako dospělí, říkají).

Obdobná zkušenost je na místě i domácích bazénů, ať jsou zabudované do země (tam bych se s malými dětmi bála, ale zkušenost s nimi nemám) anebo nadzemní. Nevím, jak to dělají ostatní, ale my vyndáváme schůdky, když nechceme, aby tam malý lezl, většinou jsme ve vodě s ním (pak nemusí mít pás) anebo v dosahu (pak ale plave s pásem). Zajisté i tak se může leccos přihodit, ale snad jsou tímto způsobem rizika dostatečně minimalizována.

Ne, nejsem svatá, bez chyb a nejsem po bitvě generál. Je mi neskonale líto jak těch dvou kloučků ve Lhotě i jejich rodičů, jejich rodin i osob, které okolnosti s tímto příběhem propojily. Ta bezmoc a neschopnost situaci zvrátit musí být hrozná, děsivá. Pro všechny zúčastněné i přihlížející.

Z jejich neštěstí jsem si pro sebe odnesla tento apel. Kdyby jeho sepsání zachránilo jediné dítě, nebylo to zbytečné.

Dlouhé P.S.: Mohlo by se zdát, že za našeho mládí zdánlivě tolik případů nebylo. Ale bylo. Jen nebyly takové možnosti a vůle je zaznamenávat, statisticky je zpracovávat a informovat. Tehdejší národní a nadnárodní média (když už byla), neměla možnost tehdejší veřejnost o takových neštěstích v takové míře informovat. Především však nebyla vůle, možnost (a netuším jak snaha) provádět osvětu.

Také jsem, jako dítě, chodila poměrně brzy na koupaliště sama, také jsem si hrála na ulici, jako většina z nás. Nechci posuzovat počínání generace před námi, zda to bylo tehdy správně anebo zda to bylo podceňování zjevného rizika. Ale přeci tak, jako se i tehdy nespočet dětí při hře na ulici ztratilo, zranilo, bylo zneužito či přejeto či tak jako i tehdy byla miminka unášena z jejich místa před obchody, docházelo (nejen na koupalištích) velice často k utonutím či zmrzačením v důsledku neuváženého skákání do neznámých vod. Příliš často, řekal bych a mnohem, mnohem častěji než dnes. Zkrátka ta rizika a jejich důsledky existovaly. Jen nebyl takový informační a školící aparát, a tudíž možná  byla větší tendence brát tato, jen ústní formou sdělovaná, rizika na lehkou míru.

Věřím, že dnešní osvěta na školách, kurzech i v médiích pomůže, abychom si nebezpečí uvědomovali, připomínali a abychom učinili a osvojili si taková opatření, abychom rizika snížili na minimmu.