Kam se poděly buchtové babičky?

Článek s podobným názvem jsem kdysi jako holka četla u své, buchtové, babičky ve Vlastě. Milovala jsem nejprve si vyslechnout, kde babičku píchá, jaké to bývávalo, když byla mladá, co říkala sousedka, a pak se pohroužit do časopisů, které odebírala, a číst a číst. Dnes ale, jen o něco mladší než babička tenkrát a také "zasloužilá matka", pokládám stejnou otázku. Kam se tento typ babiček poděl?

Moji prarodiče z obou stran měli velikou zahradu, kam jsme se všichni uchylovali od jara do zimy a kde jsme trávili většinu našich prázdnin. Pamatuji se nekonečné hry na schovku se sourozenci, bratranci a sestřenicemi, kdy jsme se schovávali na střeše boudy, v rozsochách ovocných stromů, v koutě zarostlém rybízovými a angrešovými keři (ouví ouví), na hodiny strávené v králíkárně či na velké houpačce, kde jsem nejmladším četla pohádky a na rodiče a prarodiče, kteří nás sice napomínali a klidnili, ale ve skutečnosti ty chvilky s radostí využívali k vypití kávy, pivka ze šestého schodu, vyluštění křížovky či nekonečným "dámským" a "pánským" debatám.

Pamatuji si nejen buchty s lecčíms, co zahrada dala, ale i vajíčka do skla, chleby ve vajíčku, hutné omáčky s domácími knedly a plný špajz zavařenin. Taky to, že palačinky jsou nejlepší z mléka (rozuměj ne krabicového), které při bouřce zkyslo. Z mamčiny maminky, kterou jsem měla nejblíže, si pamatuji hlavně záda, jak stále něco kuchtila, hrabala se v záhoně anebo si přivydělávala účtováním. Pak taky všudypřítomný hustý kouř (kouřili s dědou "jako fabrika") a do tmavohněda opálenou kůži v bikinách, které oblekla s prvními paprsky a přes které si převlékala zástěru, když byla zima a když jsme si my či naši rodiče přivedli hosty. A vyprávění. Taky do brzkého rána svítící lampičku, u které četla, aby mi pak některé ty knihy vyprávěla. Byla to ona, která z mého původně relativně drsného křestního jména udělala něžnou zdrobnělinu "Dagmarinka".

Co měly mé babičky společné, bylo jejich přesvědčení, že se musím do svatby naučit dělat domácí buchty a knedlíky, nudle a drobení. A tak jsem většinu prázdnin poctivě trénovala. Blbouny se žahourem, plněné knedle, hrníčkové, buchty s mákem, tvarohem i domácími povidly. Ještě že mám tolik bratranců a sestřenic!

Dnešní děti, co já vím, tolik štěstí nemají. Se stále oddalujícím se odchodem do důchodu vnoučata narozená po 20. roce matky zastihují své babičky (ve věku 40-50) v plném pracovním, mnohdy i kariérním nasazení, babičky, které musí "dělat na důchod", dovychovat nejmladší děti a které chtějí konečně cestovat a žít a dovolená a víkendy jim tak tak stačí na podělení mezi jejich nemocné rodiče a krátkou návštěvu vnoučat. Nevím, zda to vynahradí zkušenost, že s těmito babičkami, protože jsou poměrně fit na těle i na duchu, mohou být v kontaktu přes mobil, skype a jiné sociální sítě.

Děti, které se rodí rodičům starším, zase zažívají babičky sice již v důchodu, ale často různě nemocné a unavené životem, přizpůsobováním se změnám režimu, měny a technickému pokroku tak, že "jsou rády, že jsou rády" a zavírají se s jezevčíkem v panelákovém bytě 2+1 nezřídka bez dědečka a bez -pro vnoučata- zajímavého programu.

Jiné babičky jsou tak geograficky vzdálené, že by buchty čerstvé nedovezly, ani kdyby se rozkrájely.

Neříkám, že vůbec nejsou. Můj nejmladší syn a jeho bratranci a sestřenice mají to štěstí, že takovou mají. I s dědečkem tráví většinu teplých dní na nedaleké zahradě, má kdykoliv navařeno a napečeno, její záhony jsou jako záhony mých babiček. To je styl "hrnečku vař" či "ubrousku prostři se. Můžete zobat, co se do vás vejde, večer si odnést a dát zamrazit či zavařit hromady ovoce a stále máte z čeho zobat a babička zavařovat a "džemovat". Stíhá vnoučata hlídat, dělat jim pomyšlení, číst pohádky, vodit je ze školy i do školy, na kroužky, hrát si s ni mi a ještě šije a plete. Podezřívám jí, že má v sobě zabudovaný perpetuum mobile. Zrovna dneska jsem zaslechla, jak spiklenecky špitá mým neteřinkám :"a zítra si, kočičky, uděláme ty vaše oblíbené koláčky, ju?"

Chtěla bych být pro děti svých dětí buchtovou babičkou. Neumím sice šít, zahradu mám lehce zanedbanou, ale pracuji na tom. Prozatím si osvěžuji, jak se pečou buchty, vaří knedlíky, pletou ponožky a svetry, znovu se učím botaniku a zoologii a slibuji, že zase začnu cvičit jógu, 5 Tibeťanů a běhat, abych jim zůstala co nejdéle svěží.

P.S. omlouvám se dědečkům a čupr pra-prarodičům. Ale snad se v tom mém blogu taky najdou, jsou tam!