Jupí, už jsem začala a hodlám vytrvat aneb za tělo zdravější a mysl bdělejší.

Tak se přidávám i já, protože potřebuju motivaci přímo veřejnou, abych vytrvala. Jak zpívají Nezmaři, „kolikrát jsem to už vzdal, kolikrát na hanbu šel… „. Ale teď už chci vyjít jako vítěz nad sebou samou.

Je mi 45, přesně před rokem jsem porodila své třetí dítě. Ač jsem těhotenská kila nechala v porodnici (a pár dalších během roku), nedokážu ze sebe shodit ta, co mi překážela už předtím a z toho vyplývající ustavičnou únavu.

Nikdy jsem nehrála týmové hry, ale od 12 let, kdy mi začala vadit moje postava, jsem vynechávala různé složky potravy (cukry, tuky), jedla méně, víckrát, hodně pila vodu, večer už nejedla, a hlavně jsem cvičila. Cvičila jsem denně (někdy i 2x), zabalená do pláštěnky, posilovala,  skákala na švihadle, běhala, jezdila na kole.

V dospělosti jsem různá aerobní cvičení (aerobik až taebo) střídala s klidovými (strečink až jóga), takže, jak mi bylo řečeno na ortopedii, hypermobilita mé páteře a natažení mých svalů je až patologické. Protože jsem jako dítě měla velmi vykloubené kyčle a mám od úrazu v 17 letech výhřez v bederní páteři, přizpůsobila jsem si řadu cviků, které mi pomohly vytvořit si svalový korzet. Díky němu, jak věřím, stále držím pohromadě,  a ani jsem neměla problémy  během žádného  těhotenství, porodu či výchovy žádného z dětí.

Mám „smrtelnou kombinaci“ velkého zadku a slabých rukou, takže šplh, shyby a přítahy jsou pro mne sci-fi. Tedy, tak  jako s čímkoliv životě, když musím, zvládnu to =vyšplhám a přitáhnu se, ale lehkost a příjemný pohled nečekejte.

Nelenoším ani teď, a tak už od porodnice cvičím, zkouším i rotoped. Když jdu, jdu rychle. Když zvedám našeho synka, myslím na záda a cvičím s ním jako. Ale to je druh pohybu, ze kterého já nezhubnu. Navíc nedokážu jít spát, když usne, protože bych měla a občas nedokážu odolat mlsání manžela. A nedokážu šlapat na rotopedu, když se synek, (bez přehánění) pokaždé, když na něj usednu, probudí. A posilovat, když padám únavou, to taky nedokážu. Dá se říci, že jsem se dostala do začarovaného kolotoče, kdy jsem unavená, protože necvičím a špatně jím a necvičím a špatně jím, protože jsem unavená.

Malého stále kojím, proto odmítám razantní diety či přímo hladovění. Každé chvilky s ním si považuji, proto mám problém odcházet od něj na dobu delší než nezbytně nutnou.

Nicméně první krok učiněn. S manželem jsme se domluvili na střídání volných odpolední a „vykopávání“ jeden druhého. Začínám tento týden svižnou chůzí a chci přecházet do běhu. Své sportovní výkony se pokusím zaznamenávat na aplikaci EPP.

Mám následnou motivaci :

1/ být schopna si maximálně prožít a užít každého dne i každé aktivity s naším synkem, se všemi dětmi.

2/ nehodlám zapírat svůj věk, ale ani nechci, aby bil do očí, aby se jednou synek za mne styděl před svými vrstevníky.

3/ nehodlám soupeřit s (až o generaci) mladšími rodiči, ale ráda bych, abychom byli schopni synovi poskytnout v aktivitách totéž, co jsem poskytla starším dětem.

4/ nehodlám usilovat o titul Misis, ale ráda bych se cítila dobře a měla možnost jít do obchodu a koupit si to, v čem se budu cítit dobře, ideálně napoprvé, tedy dostat se do konfekční velikosti.

5/ vím, že k určitému věku patří jisté penzum bolestí, ale proč se nesnažit je eliminovat na nejnižší možnou míru (zvlášť, když já jsem si své užila už během puberty a svých blokád)?

6/ mám spoustu plánů, mnoho z nich bych ráda uskutečnila se svou rodinou, některé i sama zase sebe a pro sebe a ráda bych při jejich realizaci byla dostatečně fit a připadala si dobře jak po stránce zdravotní, tak vzhledové

7/ když přijdu běhu na chuť, tak jako před rokem, moc ráda se připojím do party běhajících „krásných bláznů“, kteří si doplňují adrenalin na různých soutěžích. Přiznám se, ač mi to vždy připadalo jako čiré bláznovství, letošní dvojí fandění na půlmaratónech mne naplnilo takovým nadšením a hrdostí za své blízké, že i já bych se ráda rozběhla za zvuků Vltavy a ještě raději proběhnu cílem bez ohledu na čas na výsledkové listině.

8/ odmítám se smířit s tím, že mám jisté proporce dědičné a že se takto manželovi líbím. Ani s tím, že únava odezní, až synek začne spinkat celou noc a nebude třeba být kolem něj ustavičně ve střehu.  Jde o to, jak se cítím já.

9/ průběžně hodlám sobě a potažmo i rodině změnit jídelníček, ale tak, aby chuťové buňky neutrpěly a doma nebyla revoluce.

10/ málem bych zapomněla : na maturitním plese dcerky se chci cítit prima. Dcerka na sobě moc pracuje (ač by vůbec nemusela), tak abych jí neudělala ostudu.

Omlouvám se,  ale  neuvedu zde svou hmotnost, rozměry ani fotku v plavkách. Jednak proto, že jejich číselná změna pro mne není až tak moc zásadní. Ale především proto, že nejsem na ty cifry vůbec hrdá. Pokud by přesto docházelo k nějakým zásadním změnám, budu s radostí informovat o úbytcích. Především a hlavně chci informovat o svých výkonech a z nich vyplývajících plánech. A také o změnách jídelníčku a režimu.

Pro začátek pro mne bude podstatné, abych našla pozitivní a pravidelný vztah k pohybu, abych si při něm odpočinula a vyčistila hlavu. V neposlední řadě, abych ulevila své páteři, kloubům, cévám a srdci. A vším výše uvedeným abych zvýšila svou fyzičku, vytrvalost, pevnou vůli a entusiasmus.

P.S. možná Vám připadne divné, že začínám teď a nikoliv před létem – do plavek. Ujišťuji Vás, že i tento důvod je u mne aktuální celoročně. Se synkem chodím plavat po celý rok a v zimě, až nepůjde běhat, chci chodit plavat i já kondičně.