Je vlastně vůbec rozumné mít děti?

Název nedávno uvedeného blogu mne dovedl k dalšímu zamyšlení. Není spojení ROZUMNÉ a MÍT DĚTI oxymóron? Je přivádění dětí na svět vlastně spojené s rozumem? Je rozumnost/vhodnost přivádění dětí na svět spojitelná s nějakým konkrétním věkem, stavem, situací, dobou?

Myslím si, že ač se od zvířátek lišíme my, Homo sapiens sapiens, tím, že jsme schopni uvažovat, naše děti, stejně jako ty zvířecí, vznikají=jsou počaty právě v tom kraťoulinkatém okamžiku, kdy "má rozum dovolenou". Tedy ty přírodně počaté děti, samozřejmě.

Myslím si, že napříč historií neexistuje patent na to, kdy je přivedení dětí na svět "rozumné". Dokonce vím z různých vyprávění, že nad velkým procentem z nás visel v prních týdnech našeho prenatálního vývoje Damoklův meč, zda se vůbec narodíme.

A je jedno, zda to bylo proto, že byl jeden či oba z rodičů příliš mladí, že se vlastně vůbec neznali, že "nic neměli", otec dítěte měl před sebou povinnou vojensku službu, neměli z počátku kde bydlet, jeden či oba z budoucích rodičů neměli dostudováno či si teprve hledali práci anebo je čekal kariérní postup. Taky mohl být někdo z rodičů, prarodičů, nemocný a budoucí rodina se teprve rozhodovala, co je "menší zlo". Je úplně jedno, zda šlo/jde o dítě první, další v pořadí či neplánovaného benjamínka. Často se jeden z rodičů rozhodne, že rodičem být nechce a na tom druhém, častěji matce, zbyde to smutné rozhodování.

V dnešní době často nastávají pochybnosti, zda (často) dlouho hledaný partner je ten pravý, zda budou vydělané či ušetřené prostředky stačit na výchovu dítěte a jeho postavení do života, zda dítě nebude mezi vrstevníky outsiderem proto, že mu některé věci nebudeme moci dopřát, zda nám nenaruší studium, kariéru, koníčky, zda jeden každý i jako pár uneseme vystoupení z rozjetého vlaku. (Leckdo pochybuje, zda je vůbec rozumné přivádět dítě do dnešní doby).

Nepříjemným fenoménem dnešní doby je i snížená schopnost početí jednoho či obou členů páru, kdy po letech snažení se "přirodní cestou" často pokračuje -nezřídka i velmi dlouhá- doba používání alternativních prostředků, v neposlední řadě adopce. Ani takto počaté či získané děti často, když se konečně zadaří, nepřijdou úplně vhod. A opět může nastat rozhodovací proces.

Neposledním faktorem je i věk rodičů a matky zvláště. Páry se často potkávají z nezpočetných důvodů v pozdějším věku, s různým počtem dětí z předcházejících vztahů s touhou zpečetit jejich vztah potomkem společným.

A nezřídka kteroukoliv z výše uvedených "kategorií" potencionálních rodičů zkrátka zaskočí či "přechytračí" příroda.

Máme mozek a schopnost přemýšlení a rozhodování, ale jsem přesvědčená, že jak výběr partnera, tak početí dítěte, tak i jeho přijetí do života a srdce jsou záležitosti spíše hormonální, emocionální.

Nikdo z nás se rodičem nerodí, stáváme se jím až po narození potomka, poté, co ho poprvé obejmeme, nakrmíme, přebalíme. Nikdo z nás nemáme patent na to, co vlastně znamená být správným rodičem. Ale taky nikdo nemáme právo hodnotit toho druhého či mu zazlívat, zda se rozhodl si dítě, vzniklé ve kterékoliv situaci jeho života, ponechat či ne. Pro každého jsou důvody, které má, ty nejserioznější a nikdo z nás ostatních nejsme Bůh, abychom si směli osobovat právo hodnotit či dokonce odsoudit rozhodnutí druhého.

Krom mozku a schopnosti se rozhodovat se od zvířátek lišíme skutečností, že máme všichni svědomí. A to je čistě individuální záležitost. Co je správné pro jednoho, nemusí být správné pro druhého.

Navíc, ač se to zdánlivě protiví mé víře, jsem přesvědčena, že dítě přichází na svět s vnitřním povědomím, zda bylo počato a očekáváno s láskou. A není-li tomu tak, musíme se každý vnitřně ujistit, že jsme připraveni těch pár týdnů našeho váhání dítěti po zbytek svého života vynahrazovat. Jsem totiž přesvědčena, že každé z dětí má právo být milováno. Není-li tomu tak, táhne se to s ním po zbytek života.

Nikdo nemáme právo hodnotit druhého, jsem ale příliš matka a křesťanka na to, abych nevyjádřila malinkou přímluvu : když už se rozhodnete dítě nemít a nemilovat (na což máte nezpochybnitelné právo), zvolte prosím některou z humánnějších cest, jako je baby box či předání dítěte k adopci. Určitě tím učiníte nejen jeden pár, ale spoustu lidí šťastnými.

P.S. nedá mi to a zkusím vyvrátit ještě jeden mýtus ohledně pokročilého rodičovství. Je rozdíl být v určitém věku rodičem a prarodičem. Chápu, že strach prarodičů, aby neudělali něco špatně i únava vyplývající z mnoha faktorů jsou na místě. Dojde-li však z nějakého smutného důvodu k tomu, že se prarodiče ujmou svých vnoučat a stávají se tak de fakto (nikoliv de jure, to vím) rodiči, zpravidla se této úlohy zhostí na jedničku a únava a nerozhodnost jsou tytam.