Je suis rodič aneb Neberte nám naše děti

Vycházím-li z reakcí svých a reakcí diskutérů k bogu pana Pavla Břetislava Reichla "Mé děti patří...", a na reakce veřejnosti, blogerů a diskutérů k případům v Nýrsku a Norsku, je nás, pedofilně založených rodičů, v populaci většina. Koupeme děti, mazlíme se s nimi a občas se probouzíme vedle nich a některým navíc bytové podmínky diktují spát s dětmi v stejné místnosti. A všem nám to dělá dobře, což je jasné dokreslení definice -doufejme jen latentního- pedofila. Vlastně se mi ulevilo, že v tom nejsem sama.

Máme být dokonce rádi, že systém (všimněte si, nekonkretizuji) je nastavený tak, že kdykoliv skoro kdokoliv může vyslovit podezření z fyzického zneužívání či mravního narušování našich dětí, odvolat se na oznamovací povinnost a následný mechanismus může kohokoliv z nás od našich dětí oddělit a naše životy a především životy našich dětí změnit od základu???

Leckdo post mortem obviňuje oběšeného otce v Nýrsku, leckdo jeho družku, leckdo haní či hájí paní speciální pedagožku, která celou mašinérii rozjela. Málokdo už mluví o následcích na dcerku. Jaké bude mít smrt, ale i předchozí odseparování, vyšetřování a hrozící zatčení jejího otce na její křehkou dětskou psychiku? A co až zjistí, že to všechno spustila její nevinná dětská kresba???

Uvědomila jsem si, že snad už otázka nestojí, zda byl otec skutečně násilníkem a zda paní jednala správně (z právního, morálního i odborného hlediska).

Otázka ve skutečnosti zní : "Jak moc málo stačí, aby byly naše rodiny roztrženy, dospělí obviněni a děti "zachráněny" = "dány na převýchovu"?"