Je potencionální beztrestnost duševně chorých vražedníků stále ještě projevem kýžené svobody?

Barbora Orlová, duševně nemocná vražedkyně ze střední školy ve Žďáru nad Sázavou, podala stížnost vůči soudnímu rozhodnutí o jejím umístění do detenčního ústavu. Z důvodů nepříčetnosti bylo vůči ní zastaveno trestní stíhání.

Svým činem prokázala především, že není schopná ona sama brát své léky a naopak je schopna lhát svým ambulantním lékařům. Taktéž je zřejmé, že ani matka, která si jí nastěhovala domů, není schopna svou dceru uhlídat a v agresívních útocích jí zabránit. Svým činem pak B.O. především prokázala, že je okolní společnosti nebezpečná a že se musí léčit.

Je nasnadě, že nemůžeme k ústavní léčbě nutit každého, kdo je ustanoven nemocným. Především je velmi složité stanovit diagnózu, protože jednotlivá onemocnění se prolínají a málokdo má jednoznačné projevy jednoho jediného onemocnění. Dále je velice tenká hranice mezi stanovením míry onemocnění a potažmo míry nebezpečnosti nemocného pro sebe sama a pro společnost.

Bylo by přinejmenším složité, pokud ne nemožné, stanovit někoho, kdo by měl právo určit, zda je nemocný člověk schopen řídit vozidlo, vlastnit a používat zbraň, vykonávat svou práci (neřkuli službu), vychovávat své děti. Existují oprávněné obavy, že by právě toto bylo kamenem úrazu, předmětem lidských, profesních i soudních sporů, například pří o péči o děti a mnoha dalších. Výsledkem by byla ještě nižší docházka k lékařům a k příslušným odborníkům, ještě vyšší kriminalita a –slušně řečeno- chaos.

Koneckonců, ve stejném duchu hovoří i soudní znalec : „Podle zákona můžu jako psychiatr hospitalizovat pacienta bez souhlasu pouze v případě, když je bezprostředně nebezpečný sobě nebo svému okolí. Zdůrazňuji přitom slovo bezprostředně. Nestačí tedy, že pacient vyhrožuje, musí začít konat. Lidská práva tady byla nadřazena nad práva člověka. A pokud se v tomto zákon nezmění, žádná centra to nezachrání," řekl psychiatr Alexander Štorek z Chocně, který je zároveň soudním znalcem.

Podle něj nelze nikdy nikde zabránit ojedinělému excesu podobnému tomu ze Žďáru nebo z Horní Břízy.
Zdroj: http://hradecky.denik.cz/zlociny-a-soudy/vrazi-jako-orlova-snad-budou-pod-prisnejsim-dohledem-20150609.html

Máme-li tedy s nemocnými (především s jejich svobodami) zacházet jako se zdravými a svéprávnými, tedy stanovujeme-li svobodu jako základní atribut, neseme svou kůži na trh všichni zúčastnění. My, „zdraví“ rizikem, že na člověka s bludy, jako paní B.O., narazíme a bude nám ublíženo. Nemocní by tedy, pakliže nemohou být pro svou nemoc souzeni a odsouzeni za jejich čin do vězení, měli akceptovat rozhodnutí soudu o odchodu do detenčního ústavu.

"Pokud by byla umístěna v detenci natrvalo, sice nám to syna nevrátí, ale bylo by to alespoň zadostiučinění. Ta žena si nic jiného nezaslouží, už se přece nemůže vrátit mezi normální lidi," řekl již dříve otec zavražděného studenta Kamil Vejvoda.

A já dodávám,  že nejde o zadostiučinění typu zub za zub (nikdo Barboře Orlové život nebere), ale možnost doufat, že již žádnému dalšímu člověku nebude moci ublížit ani se o to pokusit. A koneckonců také, že ani ona nebude trpět svými bludy, které jí nutí ubližovat druhým.