Jak zůstat člověkem a nestát se dalším p. Velíškem

Nedávno mě vyděsila a znechutila zpráva o těhotné ženě, která byla v tramvaji, za nečinného přihlížení spolucestujících, napadena mužem za to, že mu odmítla půjčit mobilní telefon. Dnes ráda čtu, že útočník byl dopaden.

Necítím se povolána kritizovat spolucestující. Po bitvě každý generál. Nebyla jsem v té tramvaji ani situaci. Nezažila jsem jejich strach, bezmoc, žádnou z emocí a myšlenek, které v každém z nich probíhaly. Nevím, jak dlouho situace trvala a s jak gradovala.

Jsem žena, mám děti a v neposlední řadě touhu a odpovědnost zvláště to poslední vychovat a postavit do života.

Jedna část mé přirozenosti mi velí pomáhat a nenechat nikomu ubližovat. Druhá mi velí chránit své děti, ale i sebe samu pro ně. Sama netuším, jaká část mé podstaty by v takovou chvíli vyhrála. A jak bych si svou (ne)reakci později zodpověděla. Před sebou, před svými dětmi, před lidmi, před Bohem.

Řidiče nesoudím už vůbec. Možná pod vlivem zdejšího bloggera, Pavla Hewlita. Možná protože tuším, že má zodpovědnost za všechny cestující, za tramvaj i za její průjezd pražským provozem. A taky protože byl vlastně jediný, který přeci jen něco pozitivního udělal. Vypustil napadenou ženu ven a útočníka nechal uvnitř. Jen škoda, že nezavolal policii, která by ho čekala na další stanici. Anebo zavolal? Netuším, zda má takovou možnost. Třeba se bál ohrozit další cestující.

Jen se zkrátka od té doby zamýšlím, co je vlastně to správné. Jak by se člověk, který se s takovou situací setká, měl zachovat, aby si zachoval tvář a čisté svědomí? Napadenou ženu bránit i za cenu vlastního života? Nenápadně vyvolat policii (a doufat, že se policista na druhém konci dovtípí a bude schopen vyhledat volající číslo)? Zavolat policii, mluvit do telefonu a doufat, že si mě útočník nevšimne? Vyfotit ho pro pozdější identifikaci? Stmelit se k nějaké akci, která mě, přiznávám, momentálně nenapadá? Zabránit útočníkovi v odchodu poté, co žena vystoupila? Ale jak?

Přiznávám, že v první chvíli jsem byla nulovou reakcí spolucestujících zaskočena, ba troufám si říci znechucena. Avšak čím více o tom přemýšlím, tím méně mě napadá, co smysluplného měl kdokoliv ze skupiny navzájem neznámých lidí udělat.

Doufám, že zadržený útočník bude shledán vinným a podle zákona odsouzen. Bojím se totiž, aby ten samý dav lidí, kteří by v dané chvíli nejspíše také nebyli schopni něco udělat, nevzal zákon do svých rukou.

Ač jsem velmi emotivní, nevidím pomstu či dodatečné vyřizování si účtů, často i za vlastní neschopnost či frustraci, (vycházím z některých reakcí v diskusi pod oběma články) za správné.