Ve svých dvou předcházejících blozích jsem na věc nahlížela jen a jen z pohledu rodiče, ale snažím se na situaci podívat i zvenčí. Sama jsem učitelka, znám se se zdravotníky a -jak řekl jeden kamarád- právo je věc zvětšiny logická.
elikož jsem na blogu i idnesu nováček, nemám bohužel nasbírán dostatek íček, abych se mohla zapojit do diskuse. Bohužel tak Vám všem, kteří píšete své názory k mým blogům, nemohu poděkovat a případně Vám vysvětlit svůj, možná ne vždy umně vyjádřený názor. Upřesňuji, chci Vám všem poděkovat za názory souhlasné i nesouhlasné. Upřímně, ani jsem nedoufala, že se při svých prvních pokusech takhle trefím do tématu.
Své dva blogy jsem psala jako reakci na případy v Nýrsku, kde paní poté, co se zastala svého -pravděpodobně nespravedlivě- osočeného manžela, byla taktéž odstavena a děti odstěhovány k přibuzným a Norsku, kde je stále matce opakováno, že má dokázat, že je lepší než jimi vybraní pěstouni a dnes už i delegovaní osvojitelé.
Několik diskutérů k mým blogům pototklo, že systém není špatný, ba že je vůči tomu ošetřený, takže se to, co v Norsku a Nýrsku, nám stát nemůže, že není čeho se bát. Upřímně, teď už si nejsem vůbec jistá.
V našem, českém případě, neočerňuju pouze „sociálku“, ale systém, jako takový. Nevím samozřejmě, jaký je přesný procesní postup, který orgán rozhoduje o a který provádí předběžné opatření, který vydává rozsudek a který kontroluje jeho realizaci a upřímně, v tuto chvíli je mi to jedno. Kdybych nedej Bože musela, nastuduji si to. Pro mne je prostě děsivé, že na základě sebelépe míněné iniciativy může být ve vteřině život kohokoliv z nás, ale především našich dětí, obrácen vzhůru nohama.
Nemyslím si, že by výše zmíněné rodiny byly horší než ty spousty, které denně potkávám, než moje. Proto přemýšlím, jak se by se bývalo dalo situaci předejít. Je určitě spousta situací, kdy je vhodné učitele/ lékaře/ vychovatele/ vedoucí kroužků/ táboroví vedoucí, zkrátka ty osoby, které koneckonců mají oznamovací povinnost, upozornit. Informovala jsem takhle o ADHD nejstaršího syna, na chronické nemoci dcery a budu upozorňovat na atopický exem nejmladšího. Už hůře se upozorňuje na „on mi odsekl, já se rozmáchla, že ho plesknu, on uhnul a spadl“, ale určitě je to lepší než se dostat do vyšetřovací vazby za modřiny a jiné problémy vašich dětí zvláště pak ty, o které jste se nezasloužili.
Protože razím názor, že s bolavým zubem nechodím na ortopedii, s bolavou duší je třeba zajít psychologovi. Řešila jsem s nimi, s neurology i se speciálními pedagogy příslušné problémy mých dětí. Výslechy -nebo chcete-li vyšetřování dětí- tedy znám a ne všechny bych byla ochotna označit za validní, smysluplné či přímo důvěryhodné. Důležité, u všech jsem byla přítomna jako poručník mých dětí.
Jsem také obeznámena s faktem, že mezi námi žije určité (netuším jaké) procento latentních pedofilů, jichž se, zvláštní, bojíme víc než choleriků, hysteriků a psychopatů, kteří dokáží napáchat podstatně větší škody na psychice svého okolí.
Zkrátka, nastaly opravdu tak zlé časy, že se budeme ohlížet na každém kroku, podezírat navzájem? Budeme se bát pustit děti do života a o své partnery, nebo zapracujeme na tom, aby byl lepší screening a aby naše děti byly schopny násilí rozpoznat, bránit se mu a věděly, že a kde mají zastání?
