I takové dny jsou...

Moje maminka (jako kdysi babička) o něco trefněji říkává, že když čert ...., tak vždy na jednu hromadu. Jak jinak si vysvětlit středeční situaci, když jsme se synem byli "sami doma". Ale zase je pak s odstupem čemu se zasmát :-D

Hned ráno nás probudili dlouho odkládaní řemeslníci a já si uvědomila, že jsme doma jako u vyjedeného krámu. Z dózy jsem pro ně vyškrábla poslední dvě porce kávy a z lednice zbytek koláče.

Rozbila jsem prasátko a vypravila se se synkem na jeho cvičení a na nákup. Práce kvapná…., samozřejmě se mi podařilo vysypat kočičí granule. Naše malá smečka (pes, kočka a syn) si s nimi začali hrát, a tak mi nezbylo než přehodnotit původní rozhodnutí dnes neuklízet a vytáhnout vysavač..

Dorazili jsme a já naservírovala oběd synovi i řemeslníkům, spustila pračku, myčku, troubu i sporák. Tolik moc jsem se těšila, jak si uvařím svou, ten den první, kávu, když v tom se ozvalo škytnutí, bliklo to a všechny spotřebiče se s pípnutím vypnuly. Odstávka proudu patrně v důsledku předcházející celonoční bouřky. Alarmy několika sousedních domů mě ujistily, že v tom nejsme sami. Naštěstí jsem nestihla zatopit. To bych si totiž musela ještě zpestřit program dne a vjet kolečkem do obýváku, vyndat rozžhavená polena a  vyvézt je ven.

Synkovi se po takovém vzrůšu nechtělo usnout. Kapky deště, které s kadencí metalového bubeníka bušily do vyžízněné přírody, střechy i oken, svým šuměním uspávaly evidentně všechny kromě něj.

Měla jsem hlavu plnou vymýšlení krizového plánu. Neotvírat lednici, nesplachovat, vše vypnout, přinést z garáže plynový vařič z auta dvě láhve vody, posbírat po bytě svíčky a zapálit je (to byste se divili, kolik tepla vyrobí), domluvit s babičkou případný přesun k přenocování a sbalit se k přesunu, dokud je světlo.

Než jsem usedla ke kávě na vařiči uvařené, ozvalo se opět sborové škytnutí, pípnutí a většina spotřebičů se vrátila k načaté práci. Pravda, asi 3x šlo jen o planý poplach, ale nakonec mi šumějící lednice, pračka, myčka a kuře vonící z trouby poskytly jakous takous jistotu, že nocovat budeme doma. Než jsem se však dostala ke kávě, měla teplotu psího čenichu.

Dala se do mne taková zima, že jsem začala topit. Oprava, chtěla jsem zatopit, ale bránilo mi v tom něco mezi nebem a zemí. Vymetla jsem krb, vysypala popelník, samozřejmě otevřela do komína. Vyrobila jsem si třísky tenké tak, že jsem je lámala dechem, papír na otop roztrhala na kousíčky, vybrala zespoda dřevníku to nejsušší dříví, vymýšlela čím dál tím sofistikovanější hraničky a dříví přidávala podle velikosti a vysušenosti. Několikrát během zbylého půldne hořela i polínka (se synem jsme křepčili radostí), ale pak se NĚCO přihodilo a prd, tedy tma a zima. Vlastně, podařilo se mi to.  Po půlnoci. Jenže pak se probudil náš Benjamínek a já kamna uhasila ze strachu, abychom nevyhořeli.

Ale pravda je, že tím poskakováním kolem kamen jsem sebe i syna zahřála a zabavila tak, že jsme ani netušili, jak nám ten den utekl.

A tak jsem většinu odpoledne vařila a zapalovala svíčku za svíčkou. Čí spíše svíčku svíčkou, neboť ani sirky neškrtaly. Zpravidla se jim ulomila hlavička, jakmile se dotkly škrtátka. Je to jen mé zdání anebo jsou těla sirek čím dál tím tenčí a nic nevydrží? A že škrtátko je jaksi…neškrtací? Tak takových sirek mám doma celé balení, několik mnoho plných krabiček.

No, když máme mrznout doma, můžeme mrznout venku, napadlo mě. Oblékla jsem synka, sebe, okšírovala psa a vykročili jsme….

V tom zahřmělo, setmělo se a z nebe začaly padat provazy vody, vichrem ohýbané a proplétané. Pes na mne vyčítavě pohlédl a  mlčky zacouval a zalezl pod stůl, odkud na mne vrhal zoufalé, ale odhodlané pohledy. Zkrátka byste ho v tu chvíli nikdo nevyhnal. Synek chvíli zíral a mačkal mi ruku a pak zacouval za psem.

Během podvečera už šlo v podstatě jen o takové drobnosti jako mléko na plotně (tak dlouho se batole na nočník posazuje, až mléko vykypí), vyvařená voda z brambor (snaha o záchranu dětské, na zem vyklopené, večeře před hladovými čtyřnožci), vysypaná sůl… , zkrátka když se daří, tak se daří

Naštvaná, zmrzlá a hladová jsem se jala uspávat synka. Opět boj.  Když už to vypadalo dobře, šla jsem si konečně ohřát jídlo, brambory a brokolici a nechala je zapéct s troškou šunky a sýra. Jenže řev z ložnice se vystupňoval tak, že mi to nedalo a šla jsem za malým znovu. Tentokrát to bylo rychlé.

Jak se to vezme.  Ne dost. Tedy, snad by mi to na první pohled ani nedošlo, takový hlad jsem měla. Ale pak jsem zahlédla vyděšený pohled psa, vyčítavě sledujícího kočku, která právě dosedala na zem a…. olizovala si vousky. No ovšem, ona mí vyžrala šunku a sýr! Potvora!

Hlad i chuť mě definitivně přešly. Jen jsem si zalila kávu, malou chvíli se ještě potýkala s kamny  a pak padla na gauč, neschopná pohybu ani úvahy.

Další probuzení synka jsem už pochopila jako signál, že je čas tento smolný den ukončit. Jen jsem se ještě párkrát, paranoidně, vzbudila, abych zkontrolovala, zda se kamna nerozhořela.

Inu, snad Vás potěší jako mně, že zlé kouzlo bylo následující den zažehnáno, čert se patrně již vyprázdnil.

Jako mávnutím kouzelného proutku byla smůla předchozího dne zažehnána. Jedno škrtnutí a v krbu se roztančily plamínky a kamna se spokojeně rozhučela. Synek si začal říkat na nočník a úspěšně ho pokaždé naplnil (za celý den jedna plína), přísun elektriky byl celý den neměnný, dokonce i sluníčko vylezlo ven, žádná další nepříjemnost se nekonala.

Zkrátka, i takové dny jsou…a aspoň se teď máme čemu zasmát.

Ale uznejte, že po takovém dni vyznělo jako provokace, když se manžel zhmotnil, po team building školení mimo město, mezi dveřmi a s úsměvem od ucha k uchu povídá :“Tak jak jste si to tu beze mne užívali, rodinko?“