Máte dítě s problémem. Slíbí vám pomoc v podobě 4nohého asistenta. Vyhledáte si nejvychválenější organizaci. A pak pes, který je vše, jen ne asistent, vaše dítě pokouše a vy se dozvídáte, co vám bylo zamlčeno.
V žádném případě nechci očerňovat všechny společnosti, které vychovávají asistenční a kanisterapeutické psy pro handicapované děti a dospělé. Ani všechny organizace, které mají pomoc a psy v názvu. Mám na mysli jednu, zcela konkrétní společnost, a zvláště její vedení. Bohužel, nesmím jmenovat. Nesmím, protože existuje GDPR, a ještě více strach, který kolem sebe tato společnost šíří. Strach, který nedovolí poškozeným se ozvat přímo. Strach, který pramení z neznalosti a z důvěry lidí v bezúhonnost této společnosti. Společnosti, která se těší zájmu laické veřejnosti, podpoře prominentů a právníků. Strach, který zůstává v srdcích poškozených dětí (které často musí být medikovány, aby tu zátěž zvládly) a jejich rodin. A také strach, který pociťují představitelé organizací, zabývajících se péčí o zvířata, kteří proti aktivitě inkriminované společnosti vystoupili (a to i přesto, že soudní spor vyhráli).
Ano, stále věřím, že většina ostatních společností s plným nasazením plní bohulibý účel, se kterým vstoupila na trh. Chci věřit, že v těch jiných organizacích jsou psi vybíráni skutečně svědomitě ze psů, kteří mají transparentní minulost, psů bez zátěže zdravotní, psychické a morální. Věřím, že jsou vybraní psi následně zkušeně vycvičeni. Věřím, že jsou tito psi připravováni na míru konkrétní diagnóze a stavům, ideálně i konkrétního dítěte. Chci věřit, že pes, který je cvičen na bezmeznou poslušnost a oddanost s úslužnost, tak současně činí s radostí a láskou, nikoliv z musu či dokonce strachu. Současně chci věřit, že po uběhlém výběrovém řízení dochází, ideálně už běhe výcviku, ke sžívání psa s konkrétním dítětem v konkrétní rodině a konkrétním prostředí.
Na druhou stranu ale věřím, že není normální, že je rodina se nucena přehlížet nedocvičenost svěřeného psa a současně se obávat, že selhání psa povede k tomu, že jim bude pes bezdůvodně odebrán. A už vůbec ne, že když k tomuto selhání či/a odebrání dojde, bude jejich dobré jméno vláčeno sociálními sítěmi a médii. Že, aniž by si kdokoliv ze situace neznalých čtenářů ověřil, zda je na tom šprochu vůbec pravdy trochu, odsoudí je. A především věřím, že není normální, když se po bezdůvodném a neoprávněném odebrání psího asistenta nikdo nepozastaví nad dalekosáhlými zdravotními a duševními následky, které „zrada“ psího kamaráda a společnosti, která ho zapůjčila, zanechá na zraněném dítěti. Patří mezi ně nespavost, nechutenství, deprese, záchvaty úzkosti, paniky, paranoi a strachu ze všeho, ale i obavy o psa, který je sice v jejich očích zradil, ale současně se zapsal do jejich citlivé duše.
Přijde vám divné, že by se něco takového mohlo dít? Že to nevíte? Že tomu nevěříte? Že máme přeci demokracii a žijeme v právním státě?
Také jsem tomu věřila a se mnou i ti, o kterých píši.
Napadlo vás někdy přemýšlet, jak jsou psi pro výcvik vybíráni?
https://lidskazruda.wordpress.com/ziskani-asistencniho-psa/
Přemýšleli jste, kde se bere ta spousta pozitivních ohlasů?
https://lidskazruda.wordpress.com/2016/06/04/komentar-zamestnance/
Napadlo by vás, že by někdo mohl chtít na základě vyfabulovaných důvodů psa odebrat i nemohoucímu dítěti a jakým způsobem?
https://lidskazruda.wordpress.com/jak-to-bylo-v-kadani/
Proč jsem v názvu tohoto blogu použila výraz ruská ruleta? Proč se ptám, zda společnost hraje ruskou ruletu se životy a zdravím hendikepovaných dětí a psů?
Protože fena Dáša, o které píši v předchozích blozích, a o které paní D., jednatelka společnosti, při pohovoru prohlásila, že „nekouše, vždyť je přeci asistenční“, přestože moc dobře věděla, že už kousla, bude s největší pravděpodobností předána dalšímu klientovi. Bude opět vydávána za asistenčního psa další rodině, dalšímu, nějakým způsobem handicapovanému, dítěti.
Rozhodně si nemyslím, že je Dáša krvelačná bestie a nemyslím si ani, že je zlý pes. Jen jsem přesvědčena, že dokonale prokázala, že není vhodné, aby byla pes asistenční, natož kanisterapeutický. Že k tomu nemá ani vlohy ani chuť a že ji to v žádné případě nečiní šťastnou.
Vlastně si myslím, že je přinejmenším stejnou obětí jako výše uvedené rodiny.
Nicméně momentálně je takovou nášlapnou minou či tikající bombou.
Poslední pronájemce, maminka pokousaného chlapečka P., řekla: „Nám nebyla odebraná, ani jsme jí nevrátili v nějakém amoku. My jsme jí nevrátili kvůli tomu, že malého kousla (koneckonců, malý chvíli po ošetření chtěl utěšovat ji a měl strach o ni), ale kvůli tomu, že na ní bylo zjevné, že u nás není šťastná, že se trápí. A také, že díky tomu, že se nechovala jako asistenční, mohlo by se do budoucna stát něco horšího. A to jsme nemohli riskovat.“.
Domnívám se, že pokud bude předána dalšímu dítěti, může dojít ke skutečnému neštěstí. Zamete i toto společnost, která má pomoc v názvu, pod kobereček? Hodí odpovědnost i za toto, sice potencionální, ale vysoce reálné, vyvrcholení celé kauzy na vrub rodičům?
A kolik psů, stejně komplikovaných a problémových jako je Dáša, tato společnost za peníze sponzorů cvičí a šíří mezi lidi?
Je správné, aby někdo nadále hrál ruskou ruletu se životy, psýchou a city handicapovaných dětí a jejich rodin, a to navíc pod rouškou sociálních služeb rodinám handicapovaných, stejně jako psů, kteří byli za tím účelem vybráni?
https://dagmarstarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=691307
https://dagmarstarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=691308
