Kdo vychovával roční batole, ví, že je to něco mezi metanou a honěnou. Kudy chodí/leze, tudy před ním a vlastně i za ním zametáte, vysáváte a vytíráte. My také abychom eliminovali jeho kontakt se stopami našich zvířecích miláčků.
Kdo vychovával roční batole, ví, že je jedno, jestli Vám je 20 nebo 40. Že jakmile batole usne, Vy máte tendenci všeho nechat a usnout s ním, vše a všechny ponechat jejich osudu. Prioritou je dát odpočinout svým kloubům, svalům, zádům i hlavě. Hlavě, která musí vždy o krok dopředu předvídat, po čem se Váš drobeček natáhne, kam bude chtít vylézt, odkud by mohl spadnout. Svaly zase musí vyvinout zrychlení slušně vytuněného auta, když chcete tu vaši lásku chytat v letu, pádu či kotrmelci. No a klouby, ty musí vydržet ty výpony i zatížení plnou hmotností Vašeho ne-zcela-chodce.
Kdo vychovával roční batole, dokáže si představit, jak hrozně se Vám nechce řešit, když se ve Vašem špajzu ozve do úplného nočního ticha překvapivé a zlověstné chroustání.
Ne, nejsme zcela laxní a mně, jak mnou ještě cloumají hormony, okamžitě defilovaly před očima zbytky vzdělání z mikrobiologie. Všechny ty breberky, co by vyrostly na Petriho misce a ohrozily na zdraví a životě nejen naše batole, ale i nás.
Mám akčního manžela. Ten, o jedné takové bezesné horké noci, zmobilizoval zbytky svých sil (bylo to po společné dovolené) a než bys řekl švec, vyklidil dno špajzu a –světe div se- myšku objevil. Namísto, aby jí odchytil, zavolal naši kočku, mňau dámu Silky. Tedy ona je od narození kočka vesnická, ale občas nám i ostatním členům domácnosti dává najevo svůj aristokratický, trojbarevný, původ. No tedy, děti často říkají, že je spíš „úplně b..á“. My říkáme .. pomalejší. Každopádně, když manžel kočku konfrontoval se strachem se třesoucím tvorem=svačinou, Silky jí přehlédla jako krajinu a kdyby za ní manžel nezavřel, snad by i odkráčela. Nicméně, lovecký pud zvítězil nad leností a za chvíli se ozvalo pištění a my jsme otevřeli na dveře špajzu i dveře na zahradu a…. spadla klec… vlastně kočičí čelist.
Oddychla jsem si, protože to vypadalo, že mne mine „debordelizace“ špajzu. Slastně jsem usnula na gauči, i když jen na chvíli. Našeho miláčka probudily rostoucí stoličky a mně nezbylo, než se s ním až do rána dělit o polštář i deku.
Oddychla jsem si ohledně špajzu, ale nikoliv na dlouho. Ono bezstarostné chroupání se ozývalo dál, dokonce bych se vsadila, že občas i nakukovala pod dveřmi do místnosti a chtěla si rozšířit teritorium.
No to si snad dělá …! Nedělala. Jednotliví uživatelé špajzu hlásili nález myších bobků a zahlédnutí myšího ocásku z různých koutů našeho rohového špajzu.
Nalíčit past nepřipadalo v úvahu. Jednalo o myš domácí=vychytralou. Nevěřím pastičkám, tedy žádnou spolehlivou jsem nenašla. Ty, co jsme kdy použili, vždy vydaly návnadu a zůstaly nesklapnuty. Netuším, zda šlo o selhání mechanismu anebo genialitu myši. Jed zase nepřipadal v úvahu s ohledem na naše kočky a především všetečnost a všudypřítomnost našeho batolete.
A tak nastalo odpoledne O dne D. Patro po patru, pytlíček po pytlíčku, krabičku po krabičce, skleničku po skleničce jsem prohlídla. Co šlo, jsem vymyla či aspoň vypulírovala Savem. To, co jevilo známky myší přítomnosti či zvědavosti, letělo do koše. Myš projevila dobrý vkus a přišla i o poslední vlnku mého soucitu, když jsem zjistila, že navštívila i krabičky s batolecími kašemi.
Ale po myši ani památky. Co teď?
Jediným nedotčeným místem byl rozvaděč. Manželovi se příliš nechtělo do jeho demontáže. Jednak není odborník, jednak je tato skříňka umístěna vysoko na špatně dostupném místě našeho i tak úzkého špajzu. Nicméně se asi rozhodl, že mi udělá radost a přemohl se, a… !
Byla tam. Mezi dráty se krčila, potvůrka podivná. Doufala, že jí opět přehlédneme. Chtěla se učinit menší a ještě menší… Ale spadla klec! Byla odchycena, uložena do sklenice, vypuštěna a předložena kočce.
Pro myšomily sadisticky dodávám, že ač srdnatě bojovala o život, svůj boj prohrála včera okolo půlnoci. To máš za kašičky!
