Den blbec aneb i maminky mají své dny

Ten můj začal příznačně v hodinu duchů. Slezla jsem z gauče, kde jsem usnula po uložení synka. Vyklidila jsem myčku, uklidila kuchyň a přelila si kafe. To od manžela, z lásky nachystané, mi vychladlo během šlofíka.

Nesla jsem hrnek s vonící kávou k ústům a těšil se, jak si počtu a užiju svobody. Tři noci předtím totiž syn spal od uspání až do 5,20 a pak dále do slastných 7,20.

Přesně ve chvíli, kdy jsem usrkávala onu manu, ozval se srdcervoucí nářek. Zuby, shodli jsme se s manželem. Jenže tentokrát nepomohl tatínek, ani má krátká uspávací návštěva.

Synek, momentálně v mamánkovsko závisláckém období, naznal, že jedině maminčina přítomnost, teplo a mlíčko jsou náplastí na jeho utrpení. No co, aspoň se dospím a prohřeju, byla má poslední myšlenka předtím, než jsem upadla do Morfeovy náruče.

Probudila jsem se v pozici Quasimodo. Ruka téměř vykloubena v rameni, krk k jedné straně, bedra nastuzená, nohy od kolen zdřevěnělé. Manželovi cukaly koutky, když mě viděl ploužit se do koupelny.

Přesně v okamžiku, kdy jsem se snažila nasoukat do oblečení, jednu ruku zchromlou, na druhé pověšeného synka, zatroubil dopravce s dodávkou plen a drogerie. Syna jsem chtěla uložit do ohrádky, ale utekl mi za tatínkem na kovové schody do podkroví. Ten mi jen naznačil, že syna hlídá. Rozumějte, v jedné ruce telefon, druhou na zadečku syna, ale hlídal a já měla „ring volný“. Tak jsem, s pohyby zchromlé břišní tanečnice na sobě upravila napůl oblečené domácí oblečení. S ladností postřelené laně jsem přeskákala psa v jedněch dveřích, kočku v druhých a pod schody hlídajícího kocoura a od nerudného řidiče jsem převzala zásilku. Důvod jeho nerudnosti jsem pochopila později, kdy jsem na nedobitém (tedy vypnutém) mobilu našla 3 jeho nepřijaté hovory. Odpusťte, pane řidiči. I mojí neučesanost.

Jak šel den, zatuhliny povolily. Uklidila jsem, nakrmila syna, pračku, myčku (znovu), založila na oběd a šla ho uložit, pro jistotu na druhém, nebolavém, boku. A těšila se, že si vypiju kávu a konečně zpracuju ze záhonu sklizenou rebarboru.

Synův rostoucí zub a manželův pracovní telefon učinily mému plánu rázný konec.

Moje babička vždy říkávala, že když čert ehm ehm, tak vždy na jednu hromadu. Měla pravdu.

Synek všetečka měl taktéž mimořádně sebedestruktivní den. Jeho andělíček strážníček musí mít pěkně bolavá křidélka (a já cítím každý sval).

1/ okusoval nohy a uši spícího kocoura

2/ snažil se vyšťouchnout oko našemu retrívrovi (který se právě dnes rozhodl, že odmítá trávit své dny odseparovaný v pelíšku na chodbě, že raději vše vydrží)

3/ plácal kočku do mrskajícího se ocásku a hladil jí po vouskách

4/ překonal veškeré zábrany a rychlostí blesku se dostal k roztopeným krbovým kamnům a když jsem k němu dobíhala, laškovně se na mně usmál. Chytila jsem ho zlomek sekundy předtím, než si opřel své zlatavými kudrlinkami zakončené vlásky na krbové okénko

5/ okousal všechny boty, ochutnal lecjaký fujtajbl z nich odpadlý. Přitom

 mně předtím vyplivl ze lžičky vše, co nebylo rozmixované na jemňounkou kaši

6/ vlezl do myčky, když jsem jí vyklízela

7/ pusinkoval bábovku přes dvířka trouby (děkuji výrobci za to, že nejsou horká)

A konečně

8/ připletl se mi pod nohy právě, když jsem vynášela z lednice plato vajec, takže se na něj postupně vyklopil zbytek smetanového jogurtu a odtučněného tvarohu (vejce přežila)

9/ jak jsem se snažila ho svléknout z jogurtem pokrytého oblečení, vytvořili jsme společně z kuchyňské podlahy bruslařskou dráhu a já se ohlížela, zda nepotkám 6 medvědů s Cibulkou.

10/ synek mi předvedl, že umí vypnout set-top box a já jsem zjistila, že – na rozdíl od něj- netuším, kde a jak ho zapnout.

Chápete asi, jak jsem byla ráda, že nastal čas druhého spánku. Ani zde nám nebylo přáno. Jen co začal být slastně uondán, začal nabírat pes. Rozumějte, občas nabude dojmu,  že je opuštěný, byť jen za dveřmi. A stěžuje si vytím s kadencí požární sirény.

Syna jsem uložila do postýlky a běžela psa vysvobodit. Ač jsem byla několika přískoky zpět, synovi se i tak podařilo přelézt bok postýlky a laškovně se na mne díval z kraje naší postele. Jen další rychlý přískok zabránil jeho kamikadze skoku střemhlav dolů.

Za druhé zdržení při uspávání si mohu sama, četla jsem nejnovější blog Marka Valíčka. No nebyl to dobrý nápad. Ani tlumený smích se nedoporučuje, když se snažíte nakojit dítě. Nicméně kombinace únavy z dobrodružných výpadů a mořské nemoci přispěla k jeho usnutí.

Dopíjím kávu, dopisuji blog, neboť synek se vzbudil= můj pracovní den ještě nekončí.

P.S. přečtené se nikdy nestalo a vše nazvu fantazií blogera, pokud byste někdo chtěl kontaktovat OSPOD

P.S. P.S. i když se tento příběh nikdy nestal, všechna popisovaná zvířátka jej přežila bez sebemenší újmy na zdraví a pohodě.