Další vlákno pupeční šňůry odhazuji v dál…

Jsem opičí matka, pokorně přiznávám. Všechny své děti, včetně nejmladšího, jsem dlouho kojila a uspávala, ode všech jsem měla problém se utrhnout, zvláště pak v noci.

Ne že bych zpochybňovala erudovanost či autoritu babiček či jiných ochotných hlídačů anebo že bych odmítala uznat, že možná můj každodenní úkol zvládnou rychleji a lépe. A dokonce za to na ně ani nežárlím.

Možná je to k neuvěření, ale každé mé mateřství mě naplňovalo. Baví mě ráno vstávat, baví mě pečovat o domácnost stylem strategicky promyšleného útoku, zatímco potomek spí či je zabaven. Baví mě docházet na různé aktivity a sledovat, jak se zvyšuje šikovnost, zručnost, motorika i sociální obratnost prcka. Baví mě vymýšlet různé aktivity a sledovat, jak si vtiskává různé dovednosti (občas i ty, které by bylo lepší, kdyby zůstaly zapomenuty). Baví mě fotit či natáčet různé momenty, snažím se si zapamatovat různé milníky (například včera už poněkolikáté vědomě řekl Máma). Netvrdím, že občas nefňukám únavou, ale zkrátka mě to baví a naplňuje. Neprahnu po kafíčku ani vínku s kamarádkami ani po obědech v restauraci či po kině. Tím spíše, že by vše bylo uspěchané, mezi dvěma spaními či krmeními. Navíc bych stejně, jak se znám,  ustavičně kontrolovala hodinky a mobil.

Přiznávám, dříve jsem brala malinko úkorně, když přišla další autorita (babička, tetička, učitelka), vysvětlila dítku (mnohdy stejnými slovy ve stejné větě), jak má to či ono dělat a ejhle, ona to byla, jíž se dítě rozjelo poprvé na kole, zavázalo si tkaničku, řeklo první básničku. Dnes už samozřejmě vím, že jde o jev přirozený a už mě to až tak netrápí.

Náš nejmladší se narodil do veliké milující rodiny, takže se při častých návštěvách stávám bezprizorní. Synek jde z ruky do ruky. Blbne tu s dědou, tu s jedním tu s druhým strejdou. Tulí se tu k babičce, tu k jedné či druhé tetě. Jindy se plete do hry, naštěstí tolerantním, bratránkům a sestřenicím.

Jsem si vědoma, že mi to trvá. Vím, že jsou maminky odhodlanější, vůči dětskému pláči odolnější (ať už z musu anebo protože zkrátka cítí, že nastal čas). Uznávám, že je jejich přístup rozumnější a že jim ho malinko závidím. Ale zkrátka to mám jinak a ve svém  věku už se těžko předělám.

Po lednovém maturitním plesu dcerky jdeme dnes podruhé s tatínkem do divadla. Synek stráví celý podvečer až do našeho nočního příjezdu s babičkou.

Prožívám to, mám trému. Angličané tomu případně říkají „mít motýly v břiše“. Ale je to příjemné šimrání. Je mi jasné, že si babička i synek užijí, bez nás lépe než s námi a že, jak zpívá Jarek Nohavica, „zítra je taky den, Slunko mi to dneska slíbilo…“.

Moc se těším do divadla, na hezké nepotřísněné oblečení, na pár hodin bez malého křiklouna a usurpátora. Těším se na staré i nové známé, na pár hodin kultury, romantiky.

Stejně se ale těším, až mi ten človíček ráno, hned jak vstane, vklouzne pod peřinu, vyplive snídani a na cvičení pro batolata mi prožene faldy.

Kéž by to odhazování vlákének mé pupeční šňůry bylo v takovém poklidu. Já vím, když budu v klidu já, bude i syn… jenže říkejte to opičí matce…