Co je u mne přirozený porod

Rodila jsem třikrát. Protože mezi mým prvním a posledním porodem uběhlo 20 let, mohu, myslím, srovnávat. Asi to zní neuvěřitelně, ale ani jednou jsem se porodu nebála a ani jeden můj porod mě neodradil od žádného dalšího. Mám daleko do ovce  vláčené systémem a nikdy, ani ve chvíli největšího tlaku a bolesti, jsem nebyla natolik oslabená na těle a na duchu, abych nevěděla, co se se mnou děje a abych, v případě nesouhlasu, nedokázala říci razantní NE.

Mé nejstarší dítě se narodilo v době, kdy se v republice zabydlovala obroda porodnictví, u nás prosazovaná MuDr Velemínským. Realizována byla v porodnicích se statutem baby-friendly hospital, v jedné z nichž jsem na svět přivedla už obě starší děti. Tyto nemocnice jako první umožňovaly přikládání miminka na sále, rooming-in (miminko na pokoji matkou), porodní plán a laktační poradenství.

Během mého druhého těhotenství  se časopisy plnily informacemi o „přirozených porodech“, dulách, porodech do vody. Spolu s tím se rozbředla debata mezi jejich příznivci a –řekněme- pochybovači .

Mé nejmladší dítě se narodilo v okresní nemocnici nedaleko Prahy s porodnickým oddělením, kam jezdí pro jeho dobrou pověst rodit i ženy z Prahy.

Příroda mne obdařila ženskými tvary, které mne patrně předurčují pro porod „za hrnek kafe“, ale také genetickou výbavou, díky níž mé děti nepatří mezi nejmenší (3.95, 3.53 a 4.18kg).

Příroda mne zároveň vybavila ochotou  a schopností klást dotazy, získávat odpovědi a učinit si úsudek. Proto jsem se před každým porodem obeznámila se současnými knižními informacemi, nezůstala jsem (mnohdy bohužel) ušetřena popisu porodů svých kamarádek, ale především jsem se pídila po reálné situaci. Zúčastnila jsem se exkurzí na porodním sále, ptala jsem se personálu, zkrátka „věděla jsem, do čeho jdu“ a co od toho sama očekávám.

Ve všech třech případech jsem jela do porodnice až po nástupu pravidelných kontrakcí, ve všech případech mi bylo nabídnuto soukromí, ve všech případech mi byly pravidelně kontrolovány ozvy dítěte a přitom umožněno do poslední chvíle popocházet či užít sprchy, takže jsem sama cítila, jak dítě sestupuje za pomoci gravitace a jak se otvírám. Teprve když se kontrakce staly nesnesitelné, byla jsem vyzvána k ulehnutí, které mi nikterak dýchání ani tlačení neztěžovalo. Naposledy, tedy 20 let od mého prvního porodu, bylo křeslo samozřejmě pohodlnější, ergonomičtější, s větším sklonem.

Jelikož, jak píši výše, mé děti nepatřily k nejmenším novorozencům, což jsem od počátku věděla, sama jsem požádala o epiziotomii. Razím totiž názor, že rovně střižené srůstá lépe než tlakem roztržené. A víte co, žádný horor se nekonal. Pár stehů, které jsem na sále, díky kojení a tulení si miminka, přežila hravě. Po ledování a pravidelném sprchování jsem po pár hodinách byla schopna sedět zpříma, stejně jako maminky nenastřižené. No ano, přiznávám, kozáčka bych si po porodu nezatančila, ale to ony, předpokládám, také ne. Abych nezapomněla, i před těmi 20 lety mi bylo nabídnuto přivinutí čerstvě narozeného miminka na holé tělo (dnes se tomu odborně říká bonding) a k prsu, i díky čemuž jsem děti kojila tak dlouho, jak jsem chtěla.

Kristellerova exprese, popisovaná paní Mikovou v jejím předposledním blogu,  na mně aplikována byla při porodu prvním, pokud za ní považujete domluvené mírné zatlačení od porodní asistentky. Nešlo o žádný „skok na břicho“, ale mírné zatlačení během finální kontrakce, což umožnilo mému velkému synovi snáze projít porodními cestami prvorodičky. Při mém posledním porodu bylo podobného efektu dosaženo tím, že mi manžel a personál pomáhali se přitáhnout do kozelce.

Obecně nesouhlasím se znásilňováním vůle kohokoliv v čemkoliv. Nesouhlasím ale ani s tím, že když někomu něco nevyjde podle plánu, pohaní vše, co jiným roky uspokojivě funguje. Myslím tím především podle plánu v situaci, kdy dokonale platí ono „Pokud chcete Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech“, kdy si opravdu myslím, že finální produkt je nad všechny formy procesu jeho získání.

Netajím se svým nesouhlasným postojem k takzvaně přirozeným porodům. Nesouhlasným ve smyslu, že já bych tomuto nebezpečí své vlastní děti nevystavila. Nepochybuji, že bych byla schopna v extrémních podmínkách porodit sama bez pomoci či s pomocí duly. Za sebe však nevidím důvod, proč bych tak činila a uráží mě, když jsem pro tento svůj nesouhlasný postoj osočována z hlouposti, stádnosti, tupé poddajnosti systému. Ostatně, jelikož jsem biologii studovala, vím, jaká byla v minulosti, na kterou se filosofie „přirozených porodů“ odvolává, úmrtnost rodiček i dětí, jaké bylo procento poškození jednoho či obou. A přiznávám, představa nepořádku, jaký po domácím porodu zůstane (když to není nutné), mi přijde, mírně řečeno, nechutná. Ale jak se snažím naznačit. „Proti gustu žádný dišputát“, ovšem pokud mi někdo své gusto nevydává za jediné správné.