Se zájmem jsem si přečetla poslední blog paní Mikové a zprvu s radostí zkonstatovala, že tentokrát nejde o otevřený odsudek našeho zdravotnictví a jeho porodnických praktik a všech žen, které své děti porodily s jeho pomocí. Zdůrazňuji, nejde o odsudek OTEVŘENÝ. Víte, já neznám mnoho žen ve svém okolí, které by rodily, aby „to měly za sebou“, které by nechaly za sebe rodit porodníka či porodní asistentky (tedy nešlo-li o císařský řez). Nevím o tom, že by ženy rodily křečovitě stažené ve strachu, aby porod přežily či že by k nastávajícímu porodu přistupovaly jako ke krvavé nechutné záležitosti, při které mohou ona i její dítě zemřít.
Většina matek si zřetelně uvědomuje, že dítě vnímá již v prenatálním věku vše, co ona jí, pije, vnímá svými smysly i prožívá. Stejně tak si je většina vědoma toho, že způsob, jak se miminko dostane na svět, významně ovlivní do dalekého budoucna oba dva, vlastně všechny tři (při současné aktivní účasti otců nejen při narození, ale i výchově potomků), celou rodinu. Ovlivní nejen vztahy (nejen ty intimní) v rodině, ale především vztah čerstvě narozeného človíčka k lidem nejbližším, ke světu, jemu samotnému a k jeho vztahům budoucím.
Přesto, že se stále valná většina žen poté, co jim odejde plodová voda a zpravidelní kontrakce, vydává do porodnice, aby nic nezanedbala, v žádném případě to neznamená, že tam odjíždí porod odbýt, dítě v ukrutných bolestech odrodit. Zkrátka, porod si neprožít a mít ho rychle za sebou.
Zodpovědně mohu prohlásit, že v mém okolí se nevyskytuje jediná žena, která by proces porodu brala jako nutné zlo. Dokonce neznám žádnou, která by se na něj netěšila či která by z porodu jako takového měla hrůzu.
Dokonce si myslím, že spousta žen prožívá stav natolik intimní, že je blízký tomu, co paní Miková ve svém posledním blogu tolik vyzdvihuje. Stav, který vnímají oba dva. Jen o tom pocitu nepíše a nemá potřebu kvůli tomu zavrhovat vše, co bylo za roky praxe vyvinuto proto, aby výsledkem byl nejen krásný prožitek matky, ale především zdravé, prodlužovaným porodem netraumatizované dítě.
Myslím si totiž, že každá z nás zažívá těsně před vyplutím miminka na svět stav extáze, vytržení. V tu chvíli najednou jste či jako byste byli (někteří muži účast na porodu nesnesou a některé ženy si nepřejí ničí přítomnost a v žádném případě bych to nikomu nevyčítala) na sále jen vy dva. V ten okamžik se, více než kdy jindy, beze slov spoléháte jeden na druhého. Muž se spoléhá, že žena porod zvládne a žena, že se o něj může opřít. Stav, kdy vnímáte posun miminka, kdy jde o stav natolik osobní, intenzívní a všeobjímající, že matně tušíte přítomnost dalších lidí na sále, ale určitě nevnímáte ani jejich počet a téměř ani slova, kterými se Vám snaží pomoci a procedury, kterými Vám ulehčují. A zpravidla Vás z této extáze probudí až pláč Vašeho miminka.
Dámy, v žádném případě neplatí, že pokud jste něco takového neprožila, máte se cítit méněcenná, nevyvolená. Či, že byste měla zpytovat svědomí, že jste šla rodit nedostatečně připravená, sebevědomá anebo naopak, že jste byla či jste úzkoprsá či předchozími zážitky negativně poznamenaná. Nejspíše jste prožila něco tak niterného a veskrze Vašeho, co Vás nejspíše jen nenapadlo porovnávat s něčím – ve srovnání s nevinností Vašeho miminka- tak, ehm, nečistým, jako je rauš či vyvrcholení .
P.S. opravdu nemám problém se sexualitou, ale jsou zkrátka věci, které jsou i pro mne za hranou.
