Co je u mne přirozený porod II anebo co je vlastně přirozený při rození

Protože mi bylo v diskusi pod mým  blogem vyčteno, že přirozený porod se diametrálně liší od  porodu fyziologického, dovolte mi ještě jedno zamyšlení. Filosofie přirozeného porodu, tak jak ji razí Dr Michel Odent, říká, že by ženě měly být vytvořeny určité podmínky. Krom tepla, ticha, přítmí, konkrétní ženě příjemné atmosféry a fundované nerušící osoby v dosahu, by měla mít žena vytvořeny takové podmínky, aby mohla vypnout neokortex (zábrany) a chovat se tak, jak jí velí tělo a příroda.

Možná jsem již civilizací poznamenaná, ale žádnou takovou touhu jsem při žádném ze svých porodů nepocítila. Veškeré výše zmíněné podmínky mi byly poskytnuty jak v první fázi doma, tak následně v porodnici. Do té jsem přijela co do prostředí sterilního, erudovaného, kde fundovaně pomohou mně i mému novorozenému dítěti při i po jeho příchodu na svět. V místnosti, kam nás s manželem uvedli, bylo příjemné teplo, přítmí dle naší vůle a soukromí, neboť sestra byla na interkomu.  Ač bych byla bývala nepochybně měla možnost, pražádnou touhu lézt po čtyřech a vulgárně pokřikovat jsem neměla. Přesto jsem se cítila po celou dobu pohodlně, neboť jsem věděla, že se děje vše tak, jak se dít má. Soustředila jsem se na vše, co se dělo s mým tělem a potažmo i s tělem mého miminka. Ve chvílích mezi kontrakcemi jsem utěšovala miminko v sobě, že už si ho cobydup přivinu k sobě. Můj trpělivý manžel mi střídavě poskytoval oporu i soukromí, nechal si drtit a drásat ruku či bušit hlavou do hrudníku.

Jsem přesvědčená, že je úplně jedno, zda jste na suchu či ve vodě (byla jsem ve vaně s teplou vodou i pod sprchou, tak snad mohu nepatrně srovnávat), vleže, na čtyřech, v podřepu, v kleče, na boku či ve stoje (všechny pozice mám vyzkoušené). Žena zkrátka pociťuje, mírně řečeno, nepohodlí. Kdo to náhodou neví,  jde o situaci, kdy máte celý střed těla jako ve svěráku a zároveň máte neodvratný pocit, že se co chvíli rozštípnete vedví. Zkrátka, jen vědomí, že za chvíli bude konec a sladkou odměnou vám bude plod Vaší lásky, Vám umožňuje nastalé nepohodlí přetrpět až do konce.

Zda si přitom necháte hráz nastřihnout či zkusíte její pružnost, zda se necháte sešít nebo šití odmítnete, zda si necháte zmírnit bolest injekčně, rajským plynem či epidurálně, ať přistoupíte na aplikaci oxytocínu či jej odmítnete, to už, myslím, závisí na konkrétní ženě a situaci. Některé ženy se zkrátka přes sebevětší spjatost s přírodou neotvírají, některé dítě nepostupuje dost rychle, jiné zase přespříliš. Některá máme práh bolesti nízko, jiná vysoko.

No a to nemluvím o situaci, kterou nelze předvídat a která se nečekaně zvrhne do nutnosti rychlého operativního zásahu (omotaná pupeční šňůra, nežádoucí obrácení miminka, špatné ozvy plodu…). I kvůli takovým případům hodlám zůstat raději přecivilizovaná se zdravým miminkem …

Zda v porodnici užijete pohodlí či se každá Vaše buňka bouří a pudí Vás to domů, je na Vás. Já osobně jsem si ráda odpočinula a odcházela s pocitem, že jsme miminko i já v pořádku a kojíme.

V jediném s filosofií přirozeného porodu souhlasím beze zbytku, a to, že záplava hormonů mne jako rodičku odnesla daleko, ve chvíli zrození mého miminka by mohla být na sále demonstrace a bylo by mi to jedno. Existovali jsme jen my dva, respektive my tři, rodina. Navíc hormony umožnily, že krátce poté, miminko přišlo na svět, na veškeré předchozí nepohodlí a bolest jsem zapomněla jako nic.

V žádném případě netvrdím, že na úrovni zdravotnictví a poskytovaných službách není co vylepšovat. Nemyslím si ani, že by si to mysleli v jednotlivých zařízeních a vidím, že se vylepšovat snaží. Za sebe mohu říci, že mi ve všech mých požadavcích vyhověli, že jsem neměla sebemenší problém či nesplněné přání. Stačilo jen říci. Tuto větu zopakuji a rozvinu. Stačilo jen si své přání uvědomit a vyslovit je. Bylo-li ve shodě se zdravím mým a miminka, bylo mi vždy vyhověno. Znám ale spoustu lidí, kteří si neřeknou a potom na všechny a všechno žehrají.