Měsíce tu teoretizujeme a diskutujeme, přeme se a napadáme. Někteří považují přistěhovalectví a zvláště muslimů za problém, zatímco jiní prosazují ideu multikulturalismu. A mezitím nám megaproblém zaklepal na dveře. Přiznám se, děsím se toho dne, až naše vláda podlehne výsledkům summitu EU a přijme na naše území první imigranty. V tomto případě jsou to lidé z Afriky, mnozí z nich muslimové.
Lidé, kterým z hladu a frustrace nedělá problémy vyvraždit se navzájem, ukrást si sousto od úst, lidé, pro něž lidský život nemá sebemenší cenu, lidé, kteří se pro rozdílnou víru dokážou, a to doslova, přehodit přes palubu.
Ukřižujte mne, ale nejsem pro humanitu za každou cenu, za cenu vlastní krve, na hranici vlastního přežití. Tak jako jsem nesouhlasila s léčením eboly minulý rok evropskými lékařskými týmy (a jejím následným přivlečením do Evropy), tak nesouhlasím s hromadnou imigrací těch, kterým v Africe „hoří vlastní půda pod nohama“. Tak jako je z historických pramenů známo, že na mnoha místech Afriky Ebola již mnohokrát vznikla a místně i zanikla, tak jsem přesvědčená, že problém se má hasit tam, kde vznikl. Viděla jsem dokument, kde školitelé, rekrutovaní z místních, učili v určitém místě Afriky, kde byla valná většina žijících obyvatel HIV pozitivní (včetně některých školitelů), jak mají používat kondomy či antikoncepci. Marně. Z náboženských a tradičních důvodů raději roznášeli HIV virus jeden na druhého. Důvod? Každá kapka mužského sémě může být budoucím Mesiášem a jediným místem pro tak vzácnou tekutinu je ženské lůno.
Zkrátka se obávám, že tím, že se podělíme se s Itálií o její břímě a poskytneme některým uprchlíkům azyl, problém jen vygraduje. Geometrickou řadou a neřiditelným tempem poroste počet imigrujících, z nichž valná většina bude dokonale nepřizpůsobivých našim poměrům. Jak by také mohli? Klima, společnost, ekonomika, náboženství, zvyklosti, tradice, vztah k práci, životu, majetku, vše je absolutně jiné.
Ze statistik Eurostat a UNHCR. org, které jsem doposud četla, vyplývá, že mezi uprchlíky, respektive žadateli o azyl, je přibližně 2x více mužů nežli žen a dětí. Jde zpravidla o muže mezi 17 a 35 lety. Když pominu morální hledisko (pro nás Evropany je běžnější zachraňovat a do lepšího posílat ty slabší a nikoliv je nechávat guerillám a bídě napospas), co si počneme my, respektive naše ženy, sestry, dcery a vnučky, až tito muži pocítí citovou a sexuální deprivaci?
Existuje zde jiné řešení? Zeptejte se těch, kteří byli jako pozorovatelé UN v afrických zemích a mírovou cestou dohlíželi na snahu různých humanitárních organizací měnit tamní situaci. Dospělým měnili zbraně za nástroje k jednotlivým řemeslům, dětským vojákům za hračky, školní potřeby a dlouhodobou psychoterapii. Do vesnice bylo samozřejmě dodáno jídlo, tím myslím dlouhodobé zásoby. Ještě než dojeli do další vesnice, byli v první vesnici znovu všichni po zuby ozbrojení, jídlo snědeno a nástroje prodány, vyměněny, zničeny či, v tom nejlepším případě odloženy v koutě. Lze naučit Afričany lépe v jejich vlastní zemi? To znamená naučit je hospodařit s v jejich klimatických podmínkách s jejich nerostným bohatstvím? Naučit je vztahu k práci, rovnoprávnému postavení žen? Odzbrojit je ať dohodou nebo násilně? Bylo by to myslím nejideálnější. Jen kde začít a jak to provést?
Pak už jsem slyšela jen ta řešení „na hraně“ či za ní. Postavit zeď kolem celého pobřeží Středozemního moře? Kdo, jak a jak dlouho bude takovou stavbu realizovat a kdo financovat? A především, kdo jí bude spravovat. Kdo bude přihlížet, jak se tamní letoviska stávají jedním velkým pohřebištěm ať těch, co zemřou na moři či těch, kteří se sice dostanou ke břehu, ale nebudou mít dosti sil se dostat přes tuto zeď? To přeci nejde! To přeci nikdo z nás nedokážeme!
Hermeticky uzavřít africké problémy i s Afričany v Africe a ponechat je jejich osudu? Neumím si představit realizaci ani naše vypořádání se s tímto problémem.
Vyčlenit uprchlíkům nějaké území v Evropě, financovat a řídit jejich žití tam? To by snad bylo možné i přes spoustu počátečních problémů organizačních, finančních a legislativních. Obávám se však, že časem se nám tento problém stejně vrátí jako bumerang díky našemu smyslu pro morálku a spravedlnost. A v neposlední řadě zde velmi záhy opět zavládnou nepokoje a nevraživost kvůli rozdílným požadavkům obyvatel tohoto improvizovaného státu ohledně tradic, náboženství, životních hodnot.
Obávám se, že to, že se Africe odlivem uprchlíků uleví, bude znamenat pro ty, co tam zůstanou a přežijí jejich vlastní genocidy, že se mohou dále nekontrolovatelně rozmnožovat, zabíjet s nebývalou brutalitou a tak stále dokola.
Má tento problém vůbec řešení? Řešení, které by odpovídalo tomu, k čemu jsme v Evropě v rámci novodobé historie dospěli? Tak abychom se zachovali humánně a přitom neohrozili sami sebe?
Já vím, mně se to mluví, já nevidím ohromné čokoládové oči, zvláště ne ty vyhasínající a vysílající do světa zvěst o šíleném utrpení.
Já nejspíše nebudu ta, kdo podepíše závěrečné smlouvy, dodatky do ústav jednotlivých států, nebudu soudcem, nebudu politikem a už vůbec ne vojákem, který se zbraní v ruce bude tuto tenkou hranici mezi humanitou, vírou a zdravým rozumem bránit.
Protože to je to, oč tu běží. Boj mezi soucitem či chcete-li humanitou a zdravým rozumem a snahou o vlastní (pokud možno důstojné) přežití a současné zachování si vlastních hodnot.
A když podlehneme tomuto psychologickému nátlaku, kdo to kdy zastaví a kdo to kdy vyřeší? Až celosvětová krize, hladomor, válka, provázená epidemiemi a pandemiemi? Pogromy? Apokalypsa?
Ale tu situaci NĚJAK řešit musíme a nedávné vygradování problému ukázalo, že řešit musíme RYCHLE. A že to musí být řešení, na kterém se shodneme, ve kterém budeme jednotní. Jednotní stejně, jako naši dědové a pradědové byli připraveni bránit naši zemi, své rodiny, svůj lid v září 1938.
Nevyzývám nikoho do zbraně. Vyzývám k mobilizaci zdravého rozumu, NĚJAK (NETUŠÍM SAMA JAK) podporovaného otevřeným srdcem. Chci věřit, že tímto testem civilizovaný svět, ke kterému se počítáme, projde, aniž bychom pro naše potomky zatratili vše, co naši předci vybudovali.
P.S. napadla mi paralela. Když letušky instruují před vzletem letadla, vždy připomínají, že v okamžiku, kdy klesne tlak vzduchu v kabině a vypadnou dýchací přístroje, má si masku nasadit nejprve rodič a pak teprve ji má nasazovat dítěti. Když jsem to slyšela poprvé, přišlo mi to šíleně nehumánní. A pritom je to tak prosté! Nejprve se musí uchovat při životě a síle ten silnější, schopnější, rozumnější, aby mohl pomoci tomu slabšímu... A aby mu mohl pomáhat i následně...
