Nikdy bych neřekla, kolik zvláštností lze zažít během času, kdy se pustíte do běhání a kdy, zatímco se Vaše tělo plní endorfiny, se Vaše hlava krásně oprošťuje od zbytečných či rušivých myšlenek.
Nedávno jsem přeběhla z dřevěné lávky na lesní pěšinu kolem rybníku, a v tom slyším zvláštní zvuk. Takový, jako když někdo funí či syčí… No já jsem to nebyla, žádný chodec, běžec ani cyklista nebyl v tu chvíli ani přede mnou ani za mnou. Funění nedoprovázely kroky, ani dusot běžeckých bot, ani klouzání pneumatik po lesní pěšině.
Zachvátila mě ukrutná potřeba přijít záhadě na kloub.
Byla to obdobně prekérní situace, jako když mě na jednom houslovém koncertě, rušil zvuk. Jako kdyby nějaký divák tvrdě usnul a zvuk jeho chrápání se nesl po nějaké obskurní akustické vlně. Koncert byl už téměř u konce, když mi, zmučené potřebou přijít záhadě na kloub, došlo, jak to je. To sám virtuóz měl velkou rýmu a ozvučná skříň jeho nástroje mísila zvuky strun s jeho rušeným dechem.
Ovšem toto chrápání nebylo. Přesně ve chvíli, kdy jsem se chtěla zastavit a něco udělat,
objevil se, přímo proti mně a téměř na dosah,
balón.
Na nedaleké louce totiž startují vyhlídkové lety. Ať už šlo o záměr či chvilkovou indispozici pilota, koš balónu kopíroval hladinu rybníka. Alespoň to vypadalo, že jí olizuje jako malé dítě zmrzlinu. Zřejmě jsem nebyla jediná šokovaná bytost. Osazenstvo koše zdálo se být stejně překvapené, neboť ani nehleslo. I vodní hladina byla v tu chvíli prosta sebemenšího pohybu. Zkrátka nezahlédli byste ani ploutvičku, ani brk. Myslím, že i ptactvo na těch pár sekund zmlklo. Snad i hmyz na chvíli přestal třepetat křídly a krovkami.
Přesně když se zdálo, že se koš rozčísne o některou z větví stromů lemujících vodní plochu, rozhořel se a zasyčel hořák. Lidé, kterým už jsem viděla téměř do tváří, se začali vzdalovat a já, ještě lehce obluzená tímto blízkým setkáním, jsem pokračovala v běhu.
O dalších pár metrů dále se konsternovaná fauna probudila z překvapení a pustila se do svých běžných projevů.
