A nešly by poplatky volitelné?

Úterní dopoledne jsem strávila i se synem na před ordinací mého neurologa, ač jsem k němu byla objednána. Tedy, rozumějte, vyšetření (spíše konzultace) trvalo asi 10 minut, ale čekání trvalo tři hodiny. Ano, mám tak dobrého neurologa, že se na něj stojí fronta sestávající jak z pacientů objednaných, tak i pacientů s akutní bolestí. Nevím, zda jste někdy měli housera či jiný podobný neurologický problém. Pokud ne, vězte, že to vás bolí i mrknout, nemůžete stát ani sedět, natož aby vám prospělo 3hodinové postávání či posedávání na židlích, které mají hodně daleko do ergonomických a pohodlných.

Já jsem si tento zážitek navíc „střihla“ s 6timěsíčním mimčem. Přijela jsem chvíli před časem, na který jsem byla objednána, a strávila následující 3h většinu času stojíc a bavíc záhy na to probuzeného synka. Syneček naštěstí patří k miminkům, kterým stačí, když na něj děláte cukrbliky, publikum ocení jeho nebeské úsměvy, občas se může přitulit k mámě a poslintat a svými dvěma zoubky okousat všechno ve svém dosahu. Zatím mu stačí tělo mámy jako prolézačka, azyl i krmná základna, takže jsme zase až tak nestrádali ani on ani já (tedy když pominete jeho temperament a 8,5kg živé váhy).

Bylo mi ale líto všech ostatních, vesměs starších ročníků, kteří toto čekání absolvovali s námi, různě se kroutíce, jak jim (ne)dovolily jejich bolesti a hendikepy. Někteří pacienti museli dokonce většinu času stát, protože zkrátka nebylo dost židlí.

Upřímně, když na nás po 2,5 hodinách zbyla židle, moc se mi neulevilo. Plastové monolity, které se nejspíš dobře udržují, možná jsou i sklopné, tudíž neobložené nepřekáží, ale... Ač můj problém nebyl spojen s páteří, málem jsem si ji tam za tu chvíli zablokovala a pohmoždila.

Po 3h čekání a prohlídce mi došlo, že budu muset syna před cestou zpět nakojit a přebalit. Uznávám, že jsem se mohla zeptat na přebalovací místnost. Ale hned jsem si uvědomila, jak málo WC se v daném zařízení vynachází, jak velkých (jako střílny) a často v jakém stavu... Synka jsem nakojila (po dovolení se ostatních pacientů) na židli, která na nás čekala a přebalila na vedlejší, kterou uvolnil po nás jdoucí pacient. Nic moc kultura, ale jak říkám, mám hodné a nenáročné miminko.

Jen mi tak hlavou běželo, co kdyby si některý s mých spolutrpitelů potřeboval sednout, lehnout, třeba i zacvičit, aby si od ukrutných bolestí ulevil?

Celou tu dobu a cestou domů jsem dumala, proč vlastně byly plošně zrušeny regulační poplatky?

Určitě nejsem sama, komu nevadily a kdo si je může při nízké frekvenci návštěv lékařů dovolit. Proč nejde zařídit, aby peníze, které lékař vybere, byly transparentní a skutečně pro jeho ordinaci? Vždyť tak by mohl lékař každé domluvené období na nástěnku v čekárně napsat : „Vážení pacienti, pořídil jsme pro Vás...“ (např ten přístroj, co určí, zda potřebujete či nepotřebujete antibiotika). Proč nejde, aby obrovská, jinak asi dobře vedená, poliklinika zainvestovala do pohodlného nábytku? Proč se při jeho (pře)stavbě příliš nepočítá, že uličkami bude projíždět kočár (či invalidní vozík)? Proč nelze kočár/vozík odložit někam, kde by nepřekážel?

Nemyslím, aby platili všichni včetně těch, kteří si to dovolit nemohou. Prostě aby každý, koho 30 Kč nepoloží ani nepobuřuje, mohl dát lékaři příspěvek na dovybavení jeho pracovního prostředí, které ovšem ve výsledku slouží především nám, pacientům.