Osudová rozhodnutí Edvarda Beneše - účel světí prostředky

Edvard Beneš byl jistě jednou z nejdůležitějších osobností, která měla přímý vliv na vznik a podobu Československa. Jeho role a rozhodnutí však také přinesla i mnoho utrpení a zmaru pro velké množství lidí. Při hodnocení jeho činnů je i tak nutno vždy vycházet ze situace, ve které se nacházel a je proto potřeba nahlížet na tyto skutky širší optikou, která umožní vidět věci v souvislostech.

Rád bych se ve svém článku soustředil na dvě události a to vznik Československa a poválečný odsun Němců z našeho území.

1. Vznik Československa:  je zřejmé, že samostatné Československo může přeneseně řečeno "vděčit" za svoji samostatnost především konfliktu, jež vyústil v 1. světovou válku. Právě zahájení této války upozadilo  jednání českých politiků o nové podobě uspořádání - federace - v rámci Rakousko-Uherské monarchie a nakonec vyústilo k vyhlášení samostatnosti Československa dne 28.10. 1918. Neméně důležitým okamžikem však byla i Pařížská mírová konference, která trvala s přestávkami téměř celý rok 1919 a na níž se definitivně určily hranice naší vlasti.  Dominantní roli v celém systému poválečného uspořádání Evropy pak sehrálo tzv. 14 Willsonových bodů, přičemž pro nás byl nejdůležitější bod č. 10. Vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakousko-Uherska. Jinak řečeno, národy žijící v Rakousku-Uhersku měly obdržet autonomní status.

Klíčovou roli v Československé delegaci (jako jeden ze zástupců pro-dohodové strany) hrál Edvard Beneš. Při obhajobě hranic argumentovali naši zástupci především tím, že území Československa bylo součástí bývalého českého království, to ale naráželo na obdobné argumenty jiných stran. Protistrany též argumentovaly etnickýmí důvody - v poměrně širkokém pásu od česko-německých a česko-rakouských hranic (Sudety), které si nárokovala Československá delegace, se nacházala většina obyvatelstva německé a nikoliv české národnosti. Údaje o počtu německého obyvatelstva Sudet se lišily. Zatímco česká strana prostřednictvím svého nejvlivnějšího vyjednavače Edvarda Beneše udávala počet Němců jeden a půl milionu, německá strana  udávala dva a půl milionu Němců v Čechách a více než tři miliony Němců v rámci celého Československa. Podle sčítání v roce 1930 žilo na území Československa 9,69 mil. Čechoslováků a 3,23 mil. Němců, což dává za pravdu spíše Německým vyjednavačům a ukazuje čísla Edvarda Beneše za minimálně velmi nepřesná, spíše však smyšlená...

^{modře jsou označeny oblasti s většinou obyvatel německé národnosti, oragnžově československé a žlutě polské.}

Dalšími argumenty naší delegace, proč měly být hranice stanoveny, tak jak nakonec byly stanoveny, pak byly důvody především strategické, vojenské a ekonomické - v pohraničí se nácházelo mnoho strategických potravinářských a průmyslových podniků (především na Těšínsku - uhlí), taktéž z vojenského hlediska se jevilo jako strategické, aby hranici tvořily horská pásma. 

Zatímco Čechoslovákům bylo umožněno "sebeurčení" v podobě vlastního svrchovaného a svobodného státu, Němcům bylo odmítnuto právo připojit se k Rakousku, respektive k Německu a bylo odkazováno na dostatečnost jejich "sebeurčení" v rámci většinově etnicky cizího státu. Česká strana, jež si byla tohoto faktu dobře vědoma, ona území osídlená německým obyvatelstvem sice nutně potřebovala, ale byla si zároveň vědoma rizik takovéhoto řešení. Za situace, kdy sudetští Němci nebyli formálně československými občany byla situace v českém pohraničí krajně napjatá a česká strana chtěla za každou cenu vystupovat smířlivě, aby před dohodovými mocnostmi dokázala, že německou menšinu nehodlá nikterak utiskovat. Proto otevřeně slibovala relativně rozsáhlou autonomii pro všechny národnostní menšiny, což bylo většinou představitelů dohodových mocností považováno za "dostačující" míru sebeurčení. (zdroj). Autonomii Sudetským oblastem však Československá vláda nikdy neplánovala udělit. Především Francie pak ochotně podporovala všechny návrhy jež směřovaly k oslabení Německa a tak podpořila i Československý návrh. Jediný, kdo se v tomto případě zastal Němců, byli Američané. Wilson byl překvapen tím, že jej Masaryk na tak velkou německou menšinu v českém pohraničí neupozornil a americký vyjednavač Lansing pak otevřeně protestoval proti porušení principu sebeurčení. Víc však v dané věci neudělal.

Německé obyvatelstvo nebylo ochotno být součástí ČSR od začátku, němečtí sudetští politici se pokoušeli dosáhnout připojení k Rakousku (konečným cílem – připojení k Německu), vyhlásili čtyři provincie (Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren, Böhmerwaldgau) – po neúspěšných jednáních tyto pohraniční oblasti obsadily čs. jednotky, později došlo ke krvavým srážkám německého obyvatelstva s Československou armádou.

Edvard Beneš tedy zkreslil údaje o počtu německého obyvatelstva v pohraničních oblastech a zároveň argumentoval autonomií, kterou však nikdy neplánoval udělit... Můžeme pak chtít po Němcích, kteří byli proti své vůli uvězněni v Československu ve svých domovech i se svými dalšími pozemky a majetky, aby posléze při okupaci nevítali (zcela určitě to také nebyli všichni) německé vojsko jako osvoboditele? A můžeme pak tyto Němce vůbec obviňovat z kolaborace, nehledě na to, že prokazatelně ne všichni Českoslovenští Němci s německými okupanty spolupracovali?

2. Poválečný odsun Němců z Československa: Po skončení války se na našem území obrátila zlost za válečné útrapy Čechoslováků směrem k Československým Němcům. V době těsně po skončení války tak rozhodovaly více negativní emoce než právo. I díky veřejným proslovům Edvarda Beneše z 12. a 16. května, v nichž prohlásil odsun Němců za absolutní nutnost, zintenzivnělo napětí mezi českou a německou části obyvatel Československa. Neproběhly soudy, neurčila se případná vina jednotlivých lidí, nerozlišovalo se mezi dobrými a špatnými - všichni Českoslovenští Němci, včetně žen a dětí se hodili do jednoho pytle - nikdo se nikoho neptal a Českoslovenští Němci byli vyhnáni ze svých domovů, kde žili jejich rodiny desítky i stovky let. Mnohdy také posloužili Českoslovenští Němci  jako záminka, jak si vydobýt "válečné" ostruhy a to především pro Čechoslováky, kteří naopak při válce kolaborovali a prostřednictvím pomsty vůči Němcům tak chtěli okolí dokázat, jací bojovníci to byli. Nechvalnou roli v této době segrály tzv. Revoluční gardy (později se některé transformovaly na Lidové milice). Do srpna 1945 tak bylo během tzv. divokého odsunu vyhnáno cca 450tis. Němců, dalších 300tis. uteklo samo, během odsunu zemřelo 19-30tis. Němců. Počet nezvěstných je odhadován na 200tis.

Během roku 1945 pak byly vydány tzv. Benešovy dekrety, které vedle zákonů o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti, zaváděly také zákony spojené s konfiskací veškerého majetku etnických Němců a Maďarů, zrušení československého státního občanství etnickým Němcům a Maďarům, zrušení německé university a německých vysokých škol technických. Počátkem roku 1947 obdržel tehdejší prezident republiky Edvard Beneš výkaz - pamětní spis od zplnomocněnce pro odsun, ve kterém se psalo, že do 1. listopadu roku 1946 bylo z českých zemí vyhnáno celkem 2 170 598 Němců.

Základní problém Benešových dekretů spočívá především v tom, že  žádají princip kolektivní viny (postiženy podle nich byly – s úzce vymezenými výjimkami – všechny osoby německé a maďarské národnosti), nerespektují presumpci neviny, diskriminují podle národnosti, zbavují občana státní příslušnosti bez jeho souhlasu a proti vůli, neumožňují mu svobodnou volbu místa k životu a kladou na ty Němce a Maďary, kteří by chtěli získat stejná práva jako Češi a Slováci, nespravedlivé a nepřiměřené požadavky: zatímco Čechovi nebo Slovákovi k uchování jeho statusu a politických práv stačilo, aby s okupační mocí nekolaboroval a nedopustil se zrady, Němci a Maďaři museli proti fašismu otevřeně bojovat, což se v podmínkách Protektorátu a Slovenského štátu prakticky rovnalo sebevraždě a představovalo to smrtelné nebezpečí i pro rodinné příslušníky takového občana. 

Edvard Beneš si byl moc dobře vědom toho, že takový kontroverzní krok (zbavení státního občanství a vyhnání a konfiskace majetků Československých Němců bez soudu) musel být proveden rychle a musel se uskutečnit v nejkratší možné době po válce, kdy ještě Evropu ovládaly dozvuky fronty a nadšení z konce války a kdy něco tak zvráceného, jako je vyhnání více jak dvou miliónů vlastních občanů, mohlo ještě projít bez následků. Dnes by podobná věc mohla jen ztěží uniknout spravedlnosti a osoby, které by toto nařídily, by byly hnány k zodpovědnosti k mezinárodnímu soudu pro lidská práva. To měl zřejmě na mysli Karel Schwarzenberg, když o této události poněkud neobratně hovořil v předvolební debatě.

Shrneme-li celou anabázi, tak Edvard Beneš potřeboval ze strategických a ekonomických důvodů území, na kterých žili ve většině Němci, nejdříve tedy manipuloval počty Němců v Československém pohraničí, poté se zaručoval autonomií pro Německé obyvatelstvo, kterou však nikdy neplánoval udělit a nakonec Němce z jejich domovů násilně vyhnal...

Edvard Beneš se tak doslova a do písmene řídil heslem "účel světí prostředky". Např. Niccolò Machiavelli ve smyslu "účel světí prostředky" chápal účelem silný a jednotný stát - konkrétně Itálii. Machiavelli uznával ideál, v němž by jednal člověk čestně a morálně a nezavrhoval jej, jen tvrdil, že když není zbytí a ohrožuje tato moje "morálnost" onen cíl, není jiného zbytí než se "ohnout podle větru", ale pak opět nastoupit na cestu "dobra". Snad na základě tohoto lze pochopit jednání Edvarda Beneše, snad na základě vyššího cíle, tj. samostatného, silného a jednotného Československa lze pochopit, proč muselo být tolik lidí vyhnáno ze svých domovů.

Je zřejmé, že křivdy minulosti se už nedají nikdy zcela napravit, nakonec dnes již nejde o hranice - ty jsou naštěstí pevně dány, nejde ani o majetky - ty mají již jiné majitele, kteří je nabyly právoplatnou cestou  a jsou chráněny našimi zákony, ale pořád tu zůstává možnost, jak se se ctí vyrovnat s tím, co se v minulosti stalo. Slova a gesta mají pořád velkou váhu a o nic jiného, než o slova a gesta smíření a odpuštění již nejde. Není nic servilního na tom se omluvit vlastním občanům, které jsme v letech 1945-1947 vyhnali bez soudu z jejich domovů - těm, a nikomu jinému, patří naše omluva.