Oldřiška a hodinky od Mustafy - "příběhy z natáčení"

Nedáme si chvíli "odfrk"? Je to tu samá politika. Co takhle chvilka pro zasmání?  Prý je to zdravé.  Tak co?   Tak vstupte:-)

Byla léta totalitní 

Zpíval jsem ve sboru v opeře. Chudou výplatu kompenzovaly diety ze zájezdů.

S divadlem jsme objeli, takřka celou Evropu.  Většinou s repertoárem českých oper ale i jiných světových autorů.

Pravidelně se na takových zájezdech odehrávají docela úsměvné příhody. Vyjeví se tu, různé povahové rysy jednotlivců. Odkryjí se také, nebo potvrdí šuškandy o milenkách, milencích a vztazích mezi nimi.

Ubytování, bývalo zajištěno v různých hotelích po celé Evropě a většinou ve dvoulůžkových pokojích. 

Soubor se dělí do různých skupin a kategorií. 

Chrápající a nechrápající, vařící a nevařící na hotelovém pokoji.

Chroničtí nakupovači a sháněči a flegmatičtí užívači.

Fotografující památkáři, památkoví ignoranti atd.

V době hluboké totality se na zájezdech škudlilo, chuďoučké diety se střádaly na nákupy v socialistickém Československu neexistujícího nebo nedostatkového zboží.

Jedly se konzervy a salámy z domu.

Byl jsem tehdy ještě holub a mlaďoch, řadící se do kategorie nechrápající.

Měl jsem nechrápajícího spolubydlícího, kolegu Otu.

Byli jsme už tehdy sehraná dvojka. Ota, byl liška podšitá, ale byla s ním legrace. 

Hodně let jsme pak byli stabilní, nechrápající, posléze chrápající dvojicí. Která, jak se na takových zájezdech sluší, prováděla ostatním kolegům, sofistikované, kanadské žertíky. Těmi jsme trápili ubohé jedince, ke škodolibé radosti ostatních.

Vše bylo báječné.

Pravda, pouze do té doby, než se mi nechrápající kolega Ota, zabouchl do kolegyně R.

Tu, se má zájezdová idylka, proměnila v dobrodružné poznávání i odvrácené strany lidské duše.

Průběh ubytování byl následující

Po příjezdu do hotelu, se zpravidla celý soubor shromáždí i s kufry, u recepce hotelu. 

Nějaký zvolený vedoucí, zde čte jména dvojic a čísla pokojů.

Bývá u toho legrace. Škodolibé hlásky, se anonymně ozývají, při čtení jmen.

„Kučera,Pavlíček“, čte vedoucí a z davu se skřehotavě ozve Miklíčková, Tím je dáváno na vědomí, že se o tom sladkém tajemství ví, že místo Pavlíčka bude na pokoji s Kučerou kyprá Miklíčková, zatím co spolubydlící Miklíčkové, bude sdílet pokoj s Kučerou.

Každá dvojice v zápětí obdrží klíče a vypraví se k výtahům. 

Samozřejmě, že ubytování, vyjma manželských párů, je vždy koordinováno do pánských a dámských dvojic. Milenecké páry se prohodí až v patrech hotelu.

Nahoře v patrech, pak vzápětí nastává stěhování národů. 

Jako figurky po šachovnici, cupitají někteří chodbami, omluvnými, přihlouple šibalskými pohledy častují své souhříšníky a i ostatní, zcela „nevinné“ kolegy. Jako zmatení mravenci sem a tam.

S kufry v rukou se vzájemně hledají.  

Ti stydlivější tak činí za hluboké noci v bláhovém domnění, že se jim na to nepřijde.

Ota byl ženatý.

Ale pohříchu zamilovaný.

Netušil jsem dopředu, jak to mají vymyšleno a také mi takticky neprozradili osobu, se kterou, místo Otovy milenky R, budu několik dnů sdílet jeden pokoj a manželskou postel.

Nebyl jsem totiž ta správná partie. Příliš mladý, ke všemu neženatý, prostě takový neperspektivní přívěšek, takový slepý nepoužitelný střevo.

Tou, kterou se podařilo kolegyni R umluvit, byla Oldřiška.

Oldřiška byla asi 195cm vysoká, vyzáblá a věčně rozcuchaná bruneta, která pravděpodobně už několik desetiletí, vypadala stejně.

Oldřiška, bývalá volejbalistka, byla několikrát vyléčený alkoholik. 

Byla pravidelným štamgastem bufetu „u Křečáka“. 

Tento bufet, IV. cenové skupiny, se nacházel v Brně, kousek od divadla, přesněji v blízké ulici za rohem. Nevím, jestli se to zařízení opravdu, tak jmenovalo, odjakživa  -  než tam začala chodit.

Ale při pohledu na Oldřiščina lýtka, je docela možné, že se tak stalo až poté.

Oldřiška byla asexuální.

Milovala alkohol.

Muži v jejím životě hráli po několika katastrofách, už dávno podružnou roli. 

Podlé mého, je chápala jen jako mezičlánek k dosažení kýžené láhve. Jako prostředek k ukojení svého nezkrotného chtíče, po kořalce. A i přes její výšku a vzhled mužatky, neměla nouzi o nápadníky. Stále se kolem ní, nějací muži točili.

První slova, která jsem z jejích úst, po té, co jsem zaklepal, a vešel do hotelového pokoje, byla: „DÁŠ SI KAFE KOLOUŠKU?“

Seděla na manželské posteli, již převlečená do jakési květované dlouhé haleny. Na nočním stolku stály dva hrnky a vedle malý již bublající kastrůlek s ponořenou elektrickou spirálou.

Stál jsem u dveří, držel kufr a v hlavě se mi honily různé myšlenky. Nečekal jsem, že to bude ona a také, že tu bude jen jedna postel.

Poplácala dlaní vedle sebe na postel a vyzvala: „POLOŽ KUFR A SEDNI……MÁŠ RUM?“ Zalila obě kávy do poloviny hrnku a tázavě se na mě podívala.

Polkl jsem a odvětil, že ne.  „TO MÁŠ ŠTĚSTÍ KOLOUŠKU JÁ ANO“. Vytáhla láhev ze skříně a zbytek hrnků dolila po okraj rumem. Podala mi hrnek a posadila se vedle mě.

Seděli jsme tiše na okraji manželské postele a bez řečí a upíjeli, ten rum s kávou. Nevěděl jsem, co mám říkat, Jindřiška se koukala před sebe do prázdna a já na svůj nerozbalený kufr.

Byli jsme zajímavá dvojka.  Dlouhá Oldřiška a mých 171cm.

Její vyzáblé, kostnaté tělo vedle mého, vypadalo jako vichřicí oškubaná borovice, vedle medvídka Pú.

S Oldřiškou jsme toho moc nenamluvili. Snažil jsem se ji vycházet po celé tři dny zájezdu vstříc.

Držel jsem krok, když o to požádala a nalévala skleničku, „na posilněnou“. A dvakrát jsem koupil i ten rum do „kávy“. Nostalgicky jsem po ty tři noci vzpomínal na svého nechrápajícího kolegu Otu.

S Oldřiškou, jsem si uvědomil, že je tu i jiný svět, než byl ten můj postpubertální.

Byla osamělá. 

Navenek se bránila drsným vystupováním, které umocňovala její výška a vzhled dominy.

Ve skutečnosti a uvnitř, byla zranitelná, malá a vystrašená holka.

A i když jsme s Oldřiškou za celou dobu prohodili jen pár vět, stali se z nás za ty tři dny dobří přátelé.

Střih/

Na tomhle zájezdě jsme hostovali s Dvořákovou Smetanovou Prodanou nevěstou.

Celá opera je posazena do prostředí, které většina režisérů spolu se scénografy, architekty i kostyméry ctí.

Je nemyslitelné, aby na jevišti měl někdo šperky, hodinky, nebo cokoli co by narušilo autenticitu českého venkova takřka předminulého století. Líčení je také autentické a muži, právě i kvůli Prodané nevěstě mají zakázány vousy a kníry.

Prodaná nevěsta, je prostě rodinné stříbro, kterého si ceníme a právě proto, zůstává v původní neměnné podobě. Tahle prodaná, byla ortodoxně v původním výpravném scénickém pojetí jihočeské vesnice. Včetně kulis i ženských krojů s barokními  nadýchanými rukávci i líčením zpěváků a baletu.

Střih/

Byl poslední den našeho zájezdu a také poslední představení, po kterém, jsme brzy ráno odjížděli domů.

Vracel jsem se z nákupu, nějakého oblečení a drobných dárků, pro známé v česku.

S Oldřiškou se moc našetřit nedalo, ale nevadilo mi to. Neměl jsem tehdy rodinu a ani děti.

Vyjel jsem výtahem do našeho patra, dokráčel k pokoji a odemkl.

Na posteli seděla Oldřiška, v podprsence a kalhotkách a vedle ní, malinkatý a zcela oblečený Turek. Že je to Turek jsem zjistil hned první den. Totiž celý personál (pokojské údržbář, uklízečky) vyjma majitele a recepčních, byli Turci. Tohoto Turka jsem si pamatoval hlavně proto, že byl takový maličký, zubatý a o hlavu ještě menší než já, rozdíl mezi ním a mnou, byl jako mezi mnou a Oldřiškou.

Tento pidimužík se vymrští z postele, podává mi ruku a velmi lámanou němčinou sděluje, že „tady madam Oldržgižga ho pozvala na malou skleničku“. To Oldřiška vzápětí dementuje tím, že mi mrkajíc ukazuje nové, digitální hodinky, které právě jako dárek dostala tady od Mustafa.

Tomu všemu dominovala litrová láhev koňaku značky Martel V.S.O.P..

Oba měli nalito a také vypito.

Bylo teprve poledne.

Domluvili jsme se, že se potkáme až v divadle, a já se převlékl, vzal si věci a odkráčel ještě na jedno, dvě bavorská piva a poslední prohlídku města. Musel jsem se tomu, co jsem viděl usmívat.

Co s tím malým človíkem, Oldřiška zamýšlí, mi bylo jasné, šlo o tu láhev Martelu.

Co si však sliboval Mustafa nevím. Možná má Oldřiška někde hluboko v kufru bičík, malý kožený obleček a řetěz s obojkem.

Mimochodem - Digitální hodinky v té době byly fenomén. Měly i něco do té doby nevídaného - budík.

Kdo je neměl, jako by nebyl…jako dnes mobil.

 Střih/

Představení je v plném proudu. Potkávám na chodbě divadla, u maskérny Oldřišku, je v kroji, má přivřená malinká očička na hlavě trochu nakřivo krajkový čepec. Vypadá, jako hodně unavená selka.

Za chvíli je scéna, kdy celý ženský sbor sedí na návsi a v dialogu doplňuje sólisty sborovým zpěvem.

Mám o Oldřišku obavu. „NECHCEŠ SE Z TOHO RADŠI ULEJT ?“ říkám a navrhuju, aby to svedla na žaludeční potíže. Oldřiška je totiž skoro namol. Z maskérny vykoukne maskér Pepa a vrtí hlavou. Ukazuju mu gestem, že dostane do nosu, jestli to na ni práskne.

Oldřiška je tvrdohlavá. Odstrkává mě a dere se dopředu směrem k zákulisí, kam už její kolegyně před chvílí na zavolání inspicienta odkráčely.Jdu pomalu za ní, je mi ji líto.

Vím, že z toho bude mít průšvih. Maskér Pepa to nepoví, ale kolegyně, ji tohle neodpustí .

Inspicient dává pokyn a Oldřiška se připojuje ke skupince dívek, které přibíhají na jeviště. Jindřiška mezi nimi o hlavu vyšší, malými bizardními cupitavými krůčky. Usedají na dlouhou lavici před kulisou Vesnického statku. Na jevišti pokračuje děj. Odehraje se malý vstup ženského sboru.

Nyní je asi 8-10minut pauza, ve které se dívky na návsi „jako“ baví, naslouchají sólistům a „jako“ komentují jejich repliky. S obavami ze zákulisí, pozoruji Oldřišku.

Hrdinsky bojuje s víčky, zavírají se znovu a znovu.

Po chvíli boje se ale poddává, podsune pánev dopředu, opře hlavu o kulisu za sebou a uvelebí se.

S hrůzou zjišťuji, že má na rukou náramky, prstýnky a ty nové digitální hodinky od Mustafy.

Děj probíhá a minuty běží. Oldřiška už tvrdě spí a hlava ji klesla na stranu.

Modlím se, aby nezačala chrápat.

Vím, že by to byl nepřeslechnutelný zvuk.

Nestane se! Nezachrápe!

Zato začnou cvrlikat ty digitální hodinky.

A to Oldřišku, v houfu zděšených kolegyň probudí.

Zamžourá a v tu chvíli ji nenapadne nic jiného, než se skutečně podívat kolik je hodin.

Pak hodinky sundává, jelikož neví, jak se to zastavuje a strká si je pod zadek.

Stále cvrlikají tradá, tratradada.

Už tlumeněji ale přesto.

Co dál?

Už nic…… tak zase příště.