odsun němců

http://www.novinky.cz/domaci/376110-gesto-litosti-bez-pripomenuti-okupace-je-polopravdou-rika-historik-jan-kren.html

Brněnský pochod smrti 

Po přečtení článku o odsunu Němců a nejen sudetských (viz odkaz) mi stále běhá mráz po zádech.

Je známo, že ne vše bylo opravdu organizováno a humánně zajištěno jako se tam píše. Žiji v Brně, městě kde byl před válkou vysoký počet německých  a smíšených rodin. Muži, ženy, děti, staří i nemocní lidé.

Stejní lidé jako jsem já, jako jste vy a zdaleka ne všichni se něčím provinili. Rodiny které tu žili po mnoho generací. Lidé podílející se na ekonomickém i kulturním rozvoji Brna. Lidé, kteří tu měli české příbuzné, přátele. Lidé kteří se tu narodili a měli tu jediný domov.

Píši zde o Brněnském Pochodu smrti.

Dne 30. května 1945 ve 22 hodin večer bylo vyvedeno ze třinácti seřadišť přes Staré Brno po Vídeňské ulici směrem na Rajhrad (dnes silnice I/52) přibližně 25 tisíc německých obyvatel - ženy, děti a starci. (Tolik základní údaj z Wikipedie)

Die Deutschen raus!

Kniha Němci ven! Přináší svědectví z obsahu v anglickém textu. Autoři zde popisují výzvu kterou dostali Češi. Měli zesílit odboj, neboť Rudá armáda se blížila k hranicím.

Výzva byla sepsána 18-ti zástupci národní fronty. "Rudá armáda je před branami Čech a Moravy. Přišel čas bojovat za naše města a vesnice, za ženy a děti. Dbejte aby žádný Němec neušel trestu........."

"Jaké následky tato výzva měla je dostatečně zdokumentováno. Němečtí vojáci kteří měli tu smůlu, že padli do rukou českým partyzánům, byli zabiti nebo mučeni tak, že někteří z nich dodnes trpí traumatem z těchto strašlivých zážitků (běh uličkou, polykání výkalů atd.)*

(* RICHTER, Karel:Češi a Němci v zrcadle dějin. Třebíč : Akcent, 1999. Vyhnání a odsun, s. 264.)

**Ve svých rozhlasových poselstvích i samotný Beneš hovořil o pomstě:„Odplata, která jistě přijde, bude strašná. (…) Každá vražda, kterou spáchali nacističtí kati, bude tisícinásobně pomstěna.“  Z poselství z 1. září 1941.

„ V naší zemi bude konec války psán krví. Němcům bude nemilosrdně a mnohonásobně splaceno to, co si v našich zemích roku 1938 začali. Celý národ se bude podílet na tomto boji. Nebude jediného Čechoslováka, který by se této úloze vyhnul, a žádný vlastenec jistě neopomene vykonat spravedlivou pomstu za utrpení národa.“   Poselství z 27. října 1943. 

(** HERTL, Hanns , et al.:Němci ven! Die Deutschen raus! : Brněnský pochod smrti 1945. Praha - Podlesí : Dauphin, 2001. Aktivity dr. Beneše v Londýně, Washingtonu a Moskvě, s. 49.)

Město Brno osvobodila 26. dubna 1945 vojska 2. ukrajinského frontu pod velením maršála R. J. Malinovského.

Na základě dekretu prezidenta republiky č. 2/1945 ze dne 1. února bylo zahájeno zajišťování německého majetku na území Velkého Brna. Prozatím šlo o majetek německých podniků

Dne 2. května bylo zavedeno povinné označení německých osob od deseti let věku bílou páskou s černým „N“

Během prvních dní osvobození Brna jakoby se na Němce zapomnělo – lidé si jich nevšímali, až na pár případů. Ke skutečným pohromám však nedošlo. Ke konci války Brno čítalo 58 375 Němců. Během ústupu opustilo Brno asi 60% z nich – buď dobrovolně, a nebo byli vyhnáni. Tím pádem v Brně zůstalo asi 25-26 000 osob německé národnosti

Po té však pro brněnské Němce nastalo pravé peklo

Excesy brněnského odsunu

*** „Na jednání Zemského národního výboru dne 16. května bylo rozhodnuto zajistit všechny osoby německé národnosti a zřídit pro ně koncentrační tábory.“

(*** ŽAMPACH, Vojtěch: Jižní Morava 1996. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost, 1996. Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1.6. – 7.7.1945, s. 178)

Excesy během takzvaného „divokého odsunu“ byly závažné a nelidské. Mezi základní takovéto excesy patří např. to, že obyvatelé byli přinuceni ve velmi krátké době několika hodin, v extrémních případech dokonce i během několika minut nuceni sbalit si své věci a opustit svůj domov.

K povoleným věcem, které si mohli s sebou vzít, patřilo například zavazadlo o maximální hmotnosti 60 kg s limitovaným počtem osobních věcí. Potraviny mohli mít pouze na 3 – 7 dní. Finanční hotovost potom do 1000, někdy však jen do 100 nebo i méně říšských marek. Nikdo si s sebou nesměl brát větší finanční obnosy, šperky – mimo snubních prstenů, vkladní knížky, cenné papíry a mnoho jiných věcí, jako jsou i fotoaparáty.

Vystěhovalci byli soustředěni na určité místo a podle okolností byli pěšky nebo pomocí dopravních prostředků převedeni nebo převezeni na německé území. Někteří organizátoři a aktéři této akce se zachovali velmi hrubě a jejich chování je zajisté odsouzeníhodné, protože Němce okrádali, dělali jim nedůstojné osobní prohlídky a mnoho jiného.

Zarážející je, že těchto excesů se účastnili i příslušníci armády.

**** „Postoj vojáků byl jasně určen armádními směrnicemi, shrnutými např. v Desateru pro čs. vojáka v pohraničním území, vydaném 5. června: „Němec zůstal naším nesmiřitelným nepřítelem. Nepřestaň nenávidět Němce… Chovej se k Němcům jako vítěz… Buď tvrdý k Němcům… I německé ženy a hitlerovská mládež nesou vinu na zločinech Němců. Buď neústupný i k nim.“

(**** BENEŠ, Zdeněk, et al.:Rozumět dějinám : Vývoj česko - německých vztahů na našem území v letech 1848 - 1948. Pardubice : Gallery, 2002. Průběh odsunu, s. 204.)

 Pochod

+„Nejmarkantnější příklad surového provádění této akce je pochod 20 000 vysídlených brněnských Němců, nazývaný pochodem smrti. Byl vynucen demonstrací občanů, kteří se tak mstili za nacistický teror a útlak, jimž brněnští Němci asistovali.“

O této akci vypovídají svědectví Němců v knize Češi a Němci v zrcadle dějin.„30. května 1945 jsme byli v půl deváté večer vyrozuměni českými orgány, že během půl hodiny musíme opustit dům a smíme vzít s sebou jen to, co uneseme v ruce… Pět minut před devátou nás už vyháněli obušky na ulici a vzápětí jsme museli putovat 25 km pěšky. Všichni lidé ze starobinců, nemocnic, dětských klinik… Cestou se mnoho lidí zhroutilo. Nesměli jsme těmto lidem ani pomoct vstát. Jinak bychom byli zbiti. Staré ženy, které se zhroutily, české orgány ihned zastřelily… Úsek asi 45 km, který jsme museli projít, byl doslova vydlážděn mrtvými… (Z výpovědi M. K.)“

 „Po celou noc jsme stáli jako dav, ženy, muži a děti, ve starobrněnské klášterní zahradě. Za ranního šera nás ze zahrady vyhnali a sestavili do tří proudů v klášterním nádvoří. Nyní přišel jeden štábní kapitán s tlupou partyzánů a četníků a křičel: „Zlato, peníze a spořitelní knížky odevzdat!“ Nato se vrhli všichni partyzáni, četníci a on sám na bezbranné ženy a starce a rvali jim z těl i z kufrů klenoty, peníze a ceniny, prostě všecko, co jim připadalo hodnotné. Každý partyzán měl kufr plný zlatých a stříbrných předmětů a klenotů, velel jim štábní kapitán Holátko… Poněvadž masy lidí musely předtím celou noc stát na ulici a v klášterní zahradě pod širým nebem, zhroutili se mnozí hned po několika prvních kilometrech pochodu. Cesta vedla k Pohořelicím. Byl to otřesný průvod… Přibližně po 15 kilometrech cesty u Rajhradu byli ti, kdo byli znaveni a vyčerpáni a nemohli dál, zahnáni do rajhradského lágru. Tam je přepadly partyzánky, svlékaly je do naha a ženy i muže prohledávaly, zda nemají šperky a peníze. Přímo jim rozstříhávaly šaty při hledání cenných předmětů. Nesčetní lidé tam byli ubiti k smrti a podle výpovědí mnohých, kteří došli do Pohořelic, i zastřeleni. Nepopsatelné scény se odehrávaly na pohořelické silnici, navíc se odpoledne přihnala hrozná bouřka, která zaplavila příkopy podél cesty. Znavení a vyčerpaní lidé klouzali po změklé půdě, byli poháněni bitím a ranami bičem, většinou však už nebylo možné dostat je na nohy. Příkopy byly plné oděvů, kufrů, potravin, které vyčerpaní lidé odhazovali, a mezi tím vším seděli zcela vysílení lidé, kteří tam umírali. Velká část se dovlekla až do Pohořelic, tam jich však zemřely tisíce… (Z výpovědi M. W.)“

(+RICHTER, Karel: Češi a Němci v zrcadle dějin. Třebíč: Akcent, 1999. Vyhnání a odsun, s. 263/264.)

Podle zjištění tento pochod především starců žen a dětí  mezi Rajhradem a hranicemi s Rakouskem nepřežilo v důsledku vyčerpání, epidemie, násilí a sebevražd větší množství osob. „Matrika zemřelých v Pohořelicích v době od 1. 6. Do 10. 7. 1945 uvádí celkem 469 případů.“

"Sběrný tábor v Pohořelicích se vyznačoval krutými podmínkami – chyběly postele, hygienická zařízení, léky, vázlo zásobování potravinami. Velmi rychle se zde šířila epidemie úplavice a tyfu. Denně umíralo v táboře 60 až 70 lidí, zčásti i na následky stále pokračujícího týrání". (výňatek z Wikipedie)

Tento „pochod smrti“ nebyl však bohužel posledním. Dalším takovým příkladem je kolona převážně starších osob, žen a dětí z Krnova či z Chomutova a Teplic, kteří byli podobně donuceni putovat k hranicím. ++ „Dobový termín pro takovéto akce, ale i pro násilné a zločinné zacházení s internovanými Němci, zněl „gestapismus

(++RICHTER, Karel: Češi a Němci v zrcadle dějin. Třebíč : Akcent, 1999. Vyhnání a odsun, s. 264.)

Postupimská konference

Postupimská konference tří mocností trvala od 17. 7. – 2. 8. 1945 a odsouhlasil se zde odsun Němců z ČSR.

Je tedy jisté, že Brněnský odsun byl předčasný a nelidsky krutý. Atmosféra která těsně po skončení války u nás panovala je pochopitelná. Avšak to co se odehrálo během "pochodu smrti" s lidskostí a humánním jednáním kulturního evropského národa za jaký se považujeme, nemá nic společného. Skupina ozbrojených mužů i žen která hnala bezbranné muže ženy starce a děti pod hlavněmi pušek. Ptám se sám sebe, co to bylo za lidi kteří se ujali té role. Pod záminkou spravedlivého potrestání zde tyranizovali a okrádali v drtivé většině nevinné lidi. Kde bychom dnes v naší současné společnosti stejné asociály zloděje a vrahy hledali? Byli bychom lhostejní k tomu co učinili? Byli bychom jako Češi na ně hrdí? 

Můj názor je, že žádná omluva není dostačující za takové odporné chování. A za to co se tehdy stalo, se dnes a tady upřímně stydím.

S:Cočev