Zmanipulovaná a zfanatizovaná

„...jdou lidé kolem, klaní se Leninu – za to, že miloval národ a chudinu,“ recituje čtyřletá Helenka v zaplněné odpolední tramvaji. Hrdě. A jaksepatří hlasitě.

Přede dvěma měsíci nastoupila do školky a tuhle básničku ji – stejně jako všechny děti – naučila paní učitelka. A taky působivý příběh o Auroře, Zimním paláci, hodném Leninovi a zlém carovi.

Když ho pak interpretovala doma, dědeček sice udělal něco jako „chrmst-uchrcht“ a urychleně se vzdálil, ale maminka ani tatínek nic nenamítali.

Proto Helenku nemile zaskočí, když maminka vzápětí po tom procítěném recitátorském výkonu podivně zrudne a hned na příští zastávce ji popadne za ruku a vyvleče z tramvaje ven, ačkoli k tetě, kam mají toho dne namířeno, ještě nedorazily.

Uplyne pár let a z Helenky je školačka. Nemůže se dočkat, až konečně postoupí do třetí třídy a dostane pionýrský šátek. Mimo jiné i proto, že je rudý – a rudá je barva krve obětí zlých kapitalistů; říkala opět paní učitelka.

Ta také při každé příležitosti chválí její přednes, a proto rozhodla, že to bude právě tato žákyně, komu se dostane té cti odříkat při šátkování text slavnostního pionýrského slibu, zatímco ostatní, ti, co v recitaci tak nevynikají, dodají toliko sborové: „Tak slibuji.“

Dva dny před tou slávou Helenka onemocní. Angína, usoudí paní doktorka. A teploměr ještě pár hodin před okamžikem O tvrdošíjně ukazuje něco přes devětatřicet. Helenka pláče.

Ještě že je tatínek tak hodný. Naloží ji do auta, zabalí do deky, odveze do Muzea V. I. Lenina, dceruška odříká slib a zase se pojede domů. Hurá!

Helenka se vrací s šátkem, diplomem a pionýrským odznakem na žluté filcové podložce a jenom září. Jen dědeček zase udělá to své „chrmst-uchrcht“ a opět se urychleně vzdaluje. Maminka po něm znepokojeně loupá očima.

Ale holčička už je na tenhle scénář zvyklá. Odehrává se pokaždé, když přinese domů obrázek zubatých továrních střech ověnčených rudými prapory, prvomájového či lampionového průvodu nebo tanku č. 23.

Dědeček neprojevuje pochopení ani tehdy, když vnučka opakovaně přichází ze školy s pláčem, protože paní učitelka povídala, že asi bude válka a že na nás Američané chtějí hodit atomovou bombu, která nás všechny doslova vygumuje. Zato je projevuje Lenka, Romana a další kamarádky, když pokaždé při zvuku letadlových motorů spolu s ní nervózně pohlížejí k obloze a počítají, jestli ta věc dopadne „někam sem“ nebo nás šťastně mine.

A léta běží, vážení. A tak se Helenka dovídá, že lidstvo od svých prvopočátků spěje ke komunismu, Hus je vlastně takový malý Marx s Engelsem v jednom, Žižka předčasný předchůdce Lenina a Klementu Gottwaldovi vděčíme za to, že dnes mají všichni co jíst. A tak dále, a tak podobně.

Jenže už taky není tak malá. Vrtá jí hlavou, jak je možné, že diktatura jako taková je něco špatného, zatímco diktatura proletariátu je super. Jak je možné, že nacistické tanky v ulicích Prahy jsou čiré zlo, zatímco ty sovětské naopak čiré požehnání. A tak dále, a tak podobně – ano, opět.

Ptá se maminky, jestli učitelky lžou. Nejspíš nelžou, dí maminka opatrně; nejspíš jen říkají, co musejí, co mají v osnovách. Aha, takže lžou osnovy? Aha, taky prý tak úplně ne; nejspíš jen ti, co je tvořili, tam prostě napsali, co tam napsat museli.

A... co ty, mami, ty taky lžeš? A táta? Nebo aspoň neříkáte pravdu a neuvádíte lži na pravou míru? Ne, jistěže ne; jen se bojíme, abys někde něco neplácla a nebyl z toho malér.

Helenka pochopí, že mamince se o tom moc nechce mluvit. Naštěstí je už dost velká na to, aby se pravého stavu věcí pokusila dopátrat sama. Neptá už se doma, neptá se učitelky; dědečka už se bohužel zeptat nemůže.

Najde na půdě a v garáži staré noviny a časopisy; najde dědečkovou rukou nadepsanou složku se zašedlou kopií telegramu, v níž se Albert Einstein přimlouvá za milost pro Miladu Horákovou.

Nakonec se však maminka slituje a začne vyprávět sama. Třeba o své kolegyni paní P., která si v mládí odseděla devět let za pokus o emigraci; devět let, která ji mj. připravila o možnost mít děti. O svých strýčcích, kteří si sice neodseděli nic, ale zato přišli o statek, polnosti, chmelnice i dobytek. A další a další příběhy.

Pak se stane zázrak, v nějž jen málokdo doufal, a oněch až doposud pokoutně sháněných a předávaných informací je najednou všude plno. Chvíli to dokonce vypadá, že strůjci jejich zatajování (totožní s těmi, jimž se podařilo drtivou většinu národa přesvědčit, že pokud by snad chtěla svým dětem, žákům a vůbec komukoli říkat pravdu, má se čeho obávat), budou samým studem „chodit kanálama“.

Ale houby s octem. A tak Helenka, jež mezitím dospěla v Helenu, v následujících letech čím dál tím nevěřícněji zírá. Ani ne tak na to, že komunisté se lhaní a překrucování pravdy dosud neodnaučili, ani na to, že jsou to dnes právě oni, kdo se ohání heslem, že politika do školy nepatří, a kdo se ošívá, když dnešní učitelky pouštějí dětem dokumenty o Miladě Horákové.

Ne, zírá na to, kolik nekomunistů je ochotno toto jejich tvrzení seriózně zvažovat. Kolik nekomunistů nepovažuje za nutné pozastavovat se nad výkřiky o zmanipulovaných a zfanatizovaných studentech protestujících proti tomu, aby krajskému školství velel bývalý politruk od pohraničníků. Kolik nekomunistů je ochotno uvažovat o tom, zda si jihočeský učitel Martin Rosoch za svůj protikomunistický aktivismus nezaslouží vyhazov. A tak dále, a tak podobně; ano, už zase.

No, teď tak trochu kecám. Helenka se zas tak moc nediví. Dávno je jí totiž jasné, že komunisté jsou kluci fikaní. Dobře vědí, co je „normálním“ lidem odporné; vědí to, protože přesně totéž bylo kdysi vyčítáno právě jim samým.

Vědí, že opatřit nepřítele nálepkami, jež se jim díky krátké paměti podstatné části společnosti daří sloupávat ze své vlastní kůže, je zbraň účinná a nenákladná.

Lidé snadno uvěří, že studenti a další „protestanti“ jednají tak, jak jednají, pouze a jedině proto, že jim to někdo tzv. natloukl do hlavy. Uvěří tomu, protože – navzdory téže krátké paměti – dosud podprahově cítí, že z téhož důvodu se oni sami kdysi chovali tak, jak se chovali; že je to tak snadné.

Nuže, nemám dítě na jihočeském ani severočeském gymnáziu. Moje dcera navštěvuje teprve třetí třídu obecné školy. Nepotřebuje, aby ji paní učitelka přesvědčovala, že komunismus (jakož i fašismus, nacismus, antisemitismus a spol.) je zlo. Nepotřebuje, aby jí osnovy objasňovaly význam oběti, již přinesl Jan Palach.

Proto si také v rámci pololetního žákovského projektu na libovolný námět určila téma „Milada Horáková – i ženy mohou být statečné“.

Až ho bude příští týden prezentovat, bude se mít o co opřít: Poctivě přečetla dvousetstránkovou monografii; prošla si knihu Žádáme trest smrti, kde se mj. dočetla o tom, jak děti jejího věku podepisovaly petice volající po co nejpřísnějším potrestání této „zločinkyně“; shlédla dokumentární film o Ludmile Brožové-Polednové; zabrousila na stránky Ústavu pro studium totalitních režimů. A ne, nemusela to všechno pokradmu hledat na půdě.

Hádejte proč.

A my jsme vděční paní učitelce, že jí tento projekt nezamítla s tím, že politika do školy nepatří. I ona totiž díkybohu ví, že do školy patří především pravda.