A je obsah WikiLeaks opravdu tak třeskutý, že je s to otřást světem? Nebo je to jen zásobárna v podstatě bulvárních informací typu, jestli si paní Medveděvová holí podpaždí?
Nevím a zkoumat to nehodlám. Nemám na to čas a zřejmě ani šanci se toho dobrat. Každopádně je fakt, že materiály z WL se jako třeskuté tváří a že se v souvislosti s jejich odkrýváním jedním dechem hovoří o tzv. svobodě internetu. Což jde jedno s druhým, protože ve spojitosti s informacemi nedůležitými by se nikdo žádných svobod nedovolával.
Svoboda internetu... co že to vlastně je? Dvě dráždivá slova, která si podvědomě spojujeme s tzv. právem na informace. A to je zase – fakticky i v našich myslích – do značné míry provázáno se svobodou projevu. A v „cause WL“ hrají ústřední roli právě tyto dva pojmy.
Nebudu teď podrobně rozebírat jedno ani druhé a omezím se na konstatování, že obojí máme mnohdy tendenci považovat za něco jiného, než čím to ve skutečnosti je. Ani jedna z těchto výsad totiž není bezbřehá a má své poměrně přesné, byť (díkybohu) i vcelku široké vymezení.
Stručně řečeno, právo na informace mě neopravňuje domáhat se poznatku, jak často soused Novák spí se svou manželkou, a svoboda slova mi nezaručuje, že si můžu beztrestně stoupnout na náměstí a s megafonem v ruce vyjadřovat přesvědčení, že pan Vopička odnaproti si zaslouží bídně zahynout, a pořádat veřejný konkurz na toho, kdo mi to pomůže zařídit.
Ne každý však tohle ví a ne každý je ochoten to vědět. I proto se protagonisté WL (a jejich sympatizanti) mohou bojem za tyto svobody zaštiťovat. Nechci předjímat, jestli „to myslí upřímně“, nebo jestli „je něco za tím“, protože v důsledku je to úplně jedno.
Akce WL totiž tak jako tak žádnou obhajobou svobody internetu – ani svobody jako takové – není. Je to v lepším případě obhajoba nezodpovědnosti a dětského (či spíše dětinského) vzdoru. „Já chci a chci a chci! A proto to tak bude a bude a bude!“ A svoboda bez zodpovědnosti se už nejmenuje svoboda, nýbrž neurvalost, bezohlednost a šílenství.
V horším případě tu ovšem máme co dělat s útokem na nic menšího než na podstatu státnosti – ať už vědomým a úmyslným, či nikoliv. Hlasitě pronášené „odvážné“ úvahy o falešnosti diplomatů totiž v podtextu dodávají, že státy nemají právo na diplomacii a na státní a vojenská tajemství, že nemají právo usilovat o bezpečnost svého území a svých občanů. S ohledem na velkou náchylnost značné části populace naslouchat hospodským moudrům typu, že stát vlastně nepotřebujeme, je globalizace takovýchto úvah nepředstavitelně výbušnou matérií.
Protože ať nás státy a jejich aparáty jakkoliv prudí, ztrpčují nám život, omezují nás a vyvádějí koniny, že to až odpírá zdravému rozumu, pořád platí, že bez státnosti jsme absolutně v háji.
Poslední dobou se rádo špekuluje o tom, co že je základním kamenem civilizace – nejen té naší. Mluví se o morálkách, vírách, náboženstvích, ideologiích, tržních, rodinných a sociálních vztazích, o svobodě a svobodách a o všeličem jiném. Jenže tím nejzákladnějším ze všech základních kamenů, tím, s nímž stojí a padá sama možnost zrodu a trvání jakékoliv civilizace, je státnost.
Příkladů z historie je habaděj. Namátkou třeba tzv. evropská doba temna, čili několik staletí dlouhé období, jež následovalo po zániku antického Říma. Několik set let trvalo, než se zkonsolidovaly nové státní útvary; několik set let těžko představitelného marasmu a bídy, několik set let strašlivého úpadku vzdělanosti, věd, umění, techniky i hospodářství. Několik set let, během nichž v té části Evropy, kam nesahal vliv Konstantinopole, prakticky zanikla architektura coby jeden z ukazatelů existence civilizace. Až s klopotným znovunastolením státnosti začalo pozvolna docházet k obrodě, kterou bychom klidně mohli nazvat zázrakem vzkříšení evropské civilizace.
Pro mě osobně z toho plyne, že útočí-li kdo na státnost jako takovou – pozor, nikoliv na nějaké konkrétní státní zřízení, vůbec mě nezajímá, jestli to dělá schválně, nebo jen proto, že mu hrabe; zda chce moje dobro, nebo jestli mě chce poškodit.
Škodí mi, ať chce, nebo ne. To jednak. A za druhé se nemůžu zbavit dojmu, že se tu zase někdo ohání mým dobrem a všeobecným, nejlépe celosvětovým blahem. A v takových momentech moje pomyslná červená kontrolka bliká, div se nestrhne.
Moc dobře totiž vím, že tohle ještě nikdy nedopadlo dobře. Velkohubé ohánění se sice vznešenými, leč z kontextu vytrženými ideály a přísliby nastolení Ráje na Zemi, zatím pokaždé vedlo spíš k zotročování než ke svobodě. A každý, kdo se stavěl – či snad komu bylo umožněno stavět se – do role spasitele, za tím zůstala především pohroma, rozvrat a utrpení nevinných. Ať už se jmenoval Robespierre, Hitler, Stalin či Pol Pot.
Proto jsem vůči spasitelům všeho druhu krajně ostražitá a nedám dopustit na naše oblíbené rodinné rčení: „Jak uvidíš spasitele, tak ho kopni do...“
A ještě douška – někteří považují Juliana Assange za statečného člověka. Já ne. Statečná je podle mě paní Su Ťij, pan Liou Siao-po, statečná byla Milada Horáková, hoši z operací Silver A i Silver B a spousty dalších, kterým za jejich myšlenky, slova a činy hrozily drakonické postihy – a oni to věděli. Julian Assange je zbabělec. A nejen proto, že mu – díky dnešnímu hyperkorektnímu světovému milieu nehrozí nic – a on to moc dobře ví.
A mimochodem – ani jeden z těch opravdu statečných lidí si na spasitele nikdy nehrál.
