Ještě předtím, než nás reklama na nejmenovaný prací prostředek naučila zírat na čistoskvoucí prádlo až do úplného vyzírání, zírali jsme na televizní debaty a přenosy z parlamentu. S fascinací hodnou svědků přistání mimozemských civilizací. Tehdy.
Kdo nevěří, ať tam běží. Do doby před 25 a více lety. Pokud se mu podaří někde splašit stroj času. Octne se v éře, kdy se politici dávali vidět jen v záběrech z prvomájových průvodů a letištního vítání toho, čemu se říkalo delegace spřátelených zemí.
A slyšet se nechávali ještě vzácněji. I když... nikdo kvůli tomu nebrečel. A kdo chtěl mermomocí zvědět, kterak že to soudruh ten a ten včera vyjádřil nezlomné odhodlání k další výstavbě socialismu nebo ostře odsoudil rejdy imperialistických sil, tomu stačilo vytáhnout z kumbálu předloňské noviny schraňované k mytí oken. Slova se neměnila; nejen v závislosti na letopočtu, ale ani v závislosti na mluvčím. Změny doznával maximálně tak větný pořádek.
Interview s ministrem nebo poslancem? A navíc nesestříhané, přenášené v reálném čase? Ste se zbláznili? A najednou – bum! Politici seděli v televizním studiu a diskutovali, ba dokonce spolu polemizovali. Nerozborné jednotě odzvonilo. Bez ironie – byly to osvěžující zážitky.
Jenže sotva se rok sešel s rokem, aktéři seznali (nebo jim to možná poradili experti na nově se rodící politický marketing, popř. průzkum diváckého vkusu), že své šance na úspěch výrazně zvýší, opepří-li svůj názor, argument či kritiku soupeřů kořením, jež lidová moudrost řadí mezi ta nejvzácnější, tj. sofistikovanou směsí s tajuplným názvem humor.
Povedlo se. Publikum tleskalo vestoje. Tleská dodnes, přesto – a nebo právě proto, že názor, argument či kritika je mnohdy dávno v tahu a jediné, co zůstává, je právě to koření.
Jinak řečeno – uzenář už neřeší, jestli tu jitrničku vylepšit majoránkou, zázvorem nebo cibulkou. Protože... pes jitrničku sežral. K uzenářově radosti se ovšem ukázalo, že to ani tak moc nevadí, neboť se najde překvapivé množství strávníků, jimž olíznutí prstu omočeného v drceném pepři docela dobře stačí.
Čekám, netrpělivostí ani nedutám, kdy už se konečně ozve další mohutné „bum!“ Nikoli od kýchnutí, nýbrž jako salva na počest toho, že politickou soutěž definitivně vytlačila vyvedená taškařice (naštěstí bez zpěvů a tanců – ale co není, může být) s – prozatím pracovním – retro názvem Vtipnější vyhrává.
Pořad, v němž největší úspěch sklízí ten, kdo svého soka co nejzábavněji ztrapní. Nebo jinak – ten, kdo se osvědčí jako nejlepší bavič a z oponenta udělá co největšího kašpara. Jen s tím rozdílem, že Uja Vtipkára už dávno vystřídali jiní principálové... pardon, moderátoři. A vítěz namísto bájné stokorunáčky získává odměnu v podobě volebních preferencí, mandátů a uznalých komentářů v médiích.
Na premiéru se ovšem netěšte, ta proběhla už někdy před dvaceti lety. Reprízy už taky nikdo nespočítá. Ani to, kolikrát už v hospodách i kavárnách českých zazněla triumfální zvolání jako: „Ten mu to ale nandal, co?“ „Ten ho utřel!“ „To byl ale bonmot!“
Zvolání, která dosvědčují, že to ti průzkumníci diváckého vkusu odhadli výtečně. A také – a to především, že v tom politici v žádném případě nejedou sami. Jsme to totiž my, kdo nadání pro situační komiku často považuje za to hlavní nebo dokonce jediné, co dělá státníka státníkem. Myšlenky nudí, koncepce jsou nezáživné a každá vize pro leckoho z nás už ze své podstaty pošetilá.
Jako třeba ta, co hlásá, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Připouštím, sama nevím, jestli se v tzv. celospolečenském měřítku zrovna tohle může podařit. Možná je to příliš vysoký cíl. Dobrá, co to tedy zkusit s nějakým skromnějším předsevzetím? Třeba aby přisprostlý vtip přestal vítězit nad vážně míněnou myšlenkou.
Obávám se, že jinak dříve či později budeme muset hledat odpověď na ožehavou otázku, kde že přesně hledat onoho příslovečného debila v divadle.
Příloha pro otrlé aneb jedna z epizod původního skvostu Československé televize Bratislava...
