Utrpení rodu trpného

"Problematika bude podrobně rozpracována. Nejprve budou nastíněny možnosti řešení, o nichž bude posléze důkladně rokováno. Všechny souvislosti budou zohledněny, načež budou vyvozeny závazné závěry a přijata náležitá opatření. Ta pak, budou-li schválena, budou bezodkladně realizována."

Zajímavé sdělení, není-liž pravda? Za prvé zní strašně, a jakkoliv se tváří sofistikovaně, do kultivovaného projevu má daleko. Za druhé je úžasně neurčité, osoba mluvčího je mlhavá až hypotetická, takřka univerzální. A za třetí je dokonale nejasné, kdo bude hybatelem dějů, o kterých je tu řeč.

Trpný rod slovesný není nějakým zlem an sich. Je to normální mluvnický jev a existuje dost případů, kde se nevyjímá nijak nepřirozeně. Například v konstatováních vysvětlujících: „Obilí se sklízí na poli, pak se vymlátí a ve mlýně se mele na mouku.“ V banálním vyprávění: „Chtěl jsem zalít rajčata, přijdu na zahradu a vidím, že už je zalito.“Nebo v důrazném vyjádření nadějí: „Doufám, že do večeře bude uklizeno!“ Hojně se objevuje v odborných textech, učebních materiálech apod. Dá se použít i „jen tak“, prostě pro zpestření, zdůraznění, v ironii – proč ne.

Když ovšem dítě pronese: „Nóó... ono se to rozbilo,“ popřípadě: „Zatáhnul jsem za to, a ono se to utrhlo,“ může se rodič zjančit a se zdviženým obočím i hlasem opáčí: „Tak ono se to, jo?!“ „Já ti dám, utrhlo se to! Ty jsi to utrhl!“ Okamžitě totiž odhalí, kam drahoušek míří. Leč objekt oprávněného rodičovského hněvu je přece jen ještě duše čistá a nezkažená, čehož důkazem budiž skutečnost, že ten trpný rod aspoň vyjádřil pomocí zvratného slovesa. Ani to nejrafinovanější dítě vás neohromí tvrzením: „Ono to bylo rozbito,“ případně „bylo to utrženo.“ To se naučí – nedejbože – až později.

Zejména, bude-li se kdy angažovat v politice, chtělo by se dodat. Ale to bychom politikům křivdili. Aktivní využívání pasiva totiž kvete napříč všemi profesními skupinami i společenskými vrstvami.

Schválně: Chodíte do práce? Máte nadřízené? Podřízené? Kolegy? A nikdy jste od nich nic podobného neslyšeli? A byli jste někdy na schůzi (a je jedno, jestli velké akciovky nebo místní organizace svazu pěstitelů kedluben)? Zúčastnili jste se už nějakého školení? Ne? Doporučuji! Jednak coby výborný studijní materiál k nadužívání trpného rodu, jednak jako znamenitou příležitost k vyrovnání spánkového deficitu. Máloco totiž vyzývá k blažené pasivitě mozkových závitů jako projev přednesený v pasivu.

Ale pozor! Důsledkem bývá, že – klimbajíce – ani nevnímáme, co mluvčí sděluje. V lepším případě nic; prostě jen tak naprázdno žvaní, což ostatně po několika takových větách začneme jaksi předpokládat. Jenže je tu i horší případ, totiž že nám sděluje cosi závažného, co se ovšem pod rouškou rodu trpného tak závažným nejeví, zejména pak značně nezaostřené mysli napůl uspaného posluchače. A tak když se řečník konečně odmlčí, s úlevou mu to všechno odhlasujeme, odkýváme a nakonec, ze samého nadšení, že jsme tu litanii bez úhony přetrpěli, to celé bezstarostně zapomeneme a domníváme se, že tím celé naše utrpení končí. A pak se divíme – nebo už ani nedivíme.

Řešení je přitom tak snadné: Na přemíru pasiv reagovat horečnou aktivitou, stejně jako když vycházejí z úst nezdárného pokračovatele našeho rodu. Hlasitě se ozvat: „Aha, tak ono to bude rozpracováno, jo?“ a neodbytně se ptát: “Kdo tu problematiku rozpracuje? Kdo vyvodí ty závěry?“ A hlavně: „Kdo bude realizovat ta opatření?“ A dát na vědomí, že invazi rodu trpného trpět nehodláme, a klidně za jeho nadužívání – opět stejně jako potomkovi – pohrozit uplatněním trestů útrpných.

Ve vlastním zájmu. Přinejmenším proto, že nelze tak docela spoléhat na neotřesitelnost faktu, že ne všechna slovesa jsou trpného rodu přirozeně mocna. I tak se nám totiž jednoho krásného dne může stát, že na jakoukoliv aktivitu už nebudeme mít nárok, protože budeme odejiti.