Tělo jako důkaz

aneb poruchy příjmu potravy v zrcadle sexuality coby věci veřejné... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

Převažující ideál ženské krásy je značně proměnlivý, a to jak z hlediska dobového, tak i z toho geograficko-kulturního. Jako svědectví mohou v prvním případě posloužit sochy a plátna starých i novodobých mistrů nebo díla pěvců či poetů, v tom druhém například soudobé cestopisy a dokumentární filmy.

Neméně – opět z obou hledisek – variuje i většinově projevovaný postoj společenstev k lidské sexualitě; i zde se můžeme opřít o množství historických i současných pramenů.

 *** *** ***

Lidstvo zažilo časy a zrodilo společnosti vůči sexualitě liberálnější i méně liberální. Když pro zjednodušení vynecháme prehistorická období, z nichž nám chybějí písemné památky, mnozí z nás si jistě vzpomenou na vítězoslavný pocit zadostiučinění, jaký jsme v útlém mládí zažívali nad četbou knih typu Já, Claudius, Egypťan Sinuhet nebo Není římského lidu. Pramenil z pro nás tehdy velmi uspokojivého zjištění, že starověký Řím či Egypt byla vlastně úchvatná hnízda všemožných neřestí. Ovšem, jsou to jen romány, ale jejich autoři dobové prameny tak úplně neopomíjeli. (A konečně – takový Petroniův Satirikon je sám o sobě starověký až až.)

A také jsme často nabyli dojmu, že radostně bezuzdnému miliskování učinilo přítrž až zlé, prudérní křesťanství, judaismus, popřípadě islám. Jenže při tom jásavém poznání „pravé tváře věcí“ nám poněkud unikla jejich tvář levá. Rozdychtili jsme se nad A, přičemž případná B, neřkuli C, D, E atd. nás už nezajímala a ani nám snad nepřišla na mysl.

Mezi nimi například fakt, že jistí muži římské nobility se sice mohli pochlubit bezpočtem metres, ale u svých manželek a dcer předpokládali a vyžadovali cudnost. Že prostituce staré Babylonie či faraonského Egypta byla prostitucí chrámovou. A že – a to především – až dosud vždy, v každé společnosti existovala na jedné straně tzv. sexuální morálka veřejná, resp. veřejně proklamovaná coby žádoucí, na druhé straně pak sexuální morálka neveřejná, to jest určitým – tu větším, tu menším – procentem obyvatelstva sice praktikovaná, nikoli však za všeobecného souhlasu na odiv stavěná a respektovaná jakožto normativní. A pokud jsme si to i uvědomili, lehce jsme došli k úsudku, že něco takového je nechutné pokrytectví, jež je záhodno vymýtit, u kteréhožto procesu rozhodně nehodláme chybět.

 *** *** ***

Dnes zakoušíme stav, kdy se sexualita stala věcí nejen zcela veřejnou, nýbrž i všudypřítomnou a zahlcující.

Teď vůbec nemám na mysli boom erotických a pornografických časopisů a filmů. Jednak tento typ umění (bez ironie) nijak nový není, jednak jde o materiály specializované a specifické, tedy zabývající se výhradně daným tématem. Mluvím tu o stovkách článků, jež denně vychrlí „normální“ tiskoviny a zpravodajské weby a které se zamýšlejí nad tím, jak přivodit partnerovi rozkoš a v nejlepším případě mu předvést přímo erotickou smršť; radí nám, co dělat, abychom působili jako sexuální přeborníci a dračice, jak vnést svěží závan do zatuchlých ložnic letitých vztahů, jaké sexuální praktiky ještě vyzkoušet, kde všude je vyzkoušet, kolik sexuálních partnerů bychom asi tak měli vystřídat a jak se stavět ke skupinovému sexu a švédské trojce, případně informují, čím nás může obohatit výměna partnerů se sousedy na patře. K tomu připočtěme výskyt nahých či skoro nahých, svůdně se stavějících těl a sexuálně podbarvených gest, kam oko pohlédne, lhostejno, zda v reklamě na politickou stranu, na motorku nebo na sušenky. Film, v němž se nevyskytne postelová scéna, aby člověk pohledal, a nádavkem na nás prší podnětné informace o intimním životě tzv. celebrit.

Nejde o to, jestli se to zrovna mně líbí nebo ne. Chci, byť jen letmo, poukázat na fakt, že ve srovnání s minulostí velmi dávnou i relativně nedávnou žijeme doslova v obklíčení sexuality. Lidské (většinou, pravda, ženské) tělo přestalo být spojováno s ostychem, a to v míře zcela bezpříkladné.

 *** *** ***

Obraťme se k tématu souvisejícímu a v úvodu zmíněnému, totiž k ideálu krásy. V „módě“ už bylo snad všechno možné. Ženy tlusté i šíleně tlusté, tenké i velmi tenké, oholené i chlupaté, prsaté i placaté, s boky útlými i širokými.

Co se široce diskutovaného problému poruch příjmu potravy týče, panují různé názory ohledně faktorů, které mají na jeho rozšíření vliv, potažmo ohledně síly jejich dopadu. Někteří odborníci zdůrazňují důsledky diktátu „dokonalých“ těl modelek, hereček a zpěvaček, jakož i jejich silně retušovaných fotografií; jiní tento podnět nepovažují za rozhodující. Mezi příčinami se uvádí i touha po dokonalosti, potřeba společenského uznání, chtění dokázat sobě i druhým silnou vůli, poukazuje se na extremní štíhlost jakožto určitou formu seberealizace. A samozřejmě se zmiňuje i touha zapůsobit na příslušníky opačného pohlaví. Dle mého na všech těch důvodech něco bude, u někoho asi převáží ten, u jiného zas onen.

K poslednímu jmenovanému si dovolím podotknout, že není až tak neoprávněný, jak si občas myslíme nebo snad chceme myslet. Mužů, kteří jakékoliv ženské tělo o hmotnosti překračující padesát kilogramů prohlašují za nechutně otylé a nevybíravými slovy to dávají najevo, není málo – nebo jsou aspoň dost hlasití. Zdůrazňuji to proto, že (možná oproti obecným představám) se extrémně hubené ženy a dívky u opačného pohlaví skutečně setkávají s pozitivní reakcí na cíle svého snažení. Do hry je tudíž (a to považuji za nesmírně důležité) zapojena i „druhá strana“, respektive její ne zcela zanedbatelná část. Kdyby se procento mužů preferujících extrémní štíhlost výrazně blížilo nule, nepohybovalo by se procento žen, které kdy měly problémy s anorexií či bulimií, v dvojciferných číslech. O tom jsem – uznávám, že laicky – přesvědčena.

 *** *** ***

Pokud jde o modelky coby osoby udávající tón, jsou prý tak hubené proto, že na postavu sporých křivek se lépe šije (ano, šije se na ně opravdu lépe). Ale často se hovoří také o homosexuálních návrhářích, kteří preferují chlapecké typy modelek.

Ale opět – i kdyby to byla pravda, tak i v případě, že homosexuálové skutečně mezi návrháři-muži tvoří většinu, netvoří ji mezi muži obecně. A mužů obdivujících velmi štíhlé ženy je rozhodně víc, než by odpovídalo celkovému počtu homosexuálních mužů v populaci. Znamená to, že i mnohý heterosexuální muž si osvojil, co se ženské postavy týče, podobné estetické preference jako homosexuál, či aspoň nejeden homosexuální tvůrce ženské módy.

Nechci tvrdit, že homosexuálové nevědí o ženskosti nic, ale lze předpokládat, že ji nahlížejí poněkud specifickým způsobem či snad vidí spíše jiné její aspekty než muži heterosexuální. Přinejmenším nevnímají ženu coby objekt své touhy. Nicméně obraz ženy, jaký spoluutvářejí, se pozvolna transformuje v ideál přijímaný i muži, kteří na ženy jako na objekt touhy pohlížejí.

Nejde o ženu s prsy, boky a pubickým ochlupením, ale o ženu-chlapce, ženu oproštěnou od některých nejvýraznějších atributů ženskosti, ženu, která se nemá stát matkou, ženu, u níž mateřství jaksi není předpokládáno. Mateřství a mateřskost, chcete-li plodnost (a její znaky), již není čímsi bezvýhradně žádoucím a opěvovaným, ba naopak – stává se něčím, co je (byť ne vždy prvoplánově, ale mnohdy i to) vysmíváno, dehonestováno i zošklivováno a nad čím se ohrnuje nos. Tedy – mnozí muži nad tím ohrnují nos. (Malý podotek – je otázka, zda neuspokojivá natalita nemá co do činění mj. i s tímto faktorem.)

 *** *** ***

Ještě se zmíním o jednom úkazu. Jsou to tzv. pro-ana blogy, tedy internetové stránky, kde se dívky bažící po extrémní štíhlosti navzájem podporují ve svém úsilí. Nejde mi na tomto místě o vynášení hodnotících soudů. Chci vyzdvihnout jednu z ústředních motivací, již dívky na těchto prezentacích explicitně uvádějí. Je to touha po vílí či motýlí křehkosti, po obláčkové lehkosti, jinými slovy vlastně až po netělesnosti.

Tento jev koresponduje s dalším tvrzením odborníků, že ženy trpící poruchami příjmu potravy problematicky přijímají své ženství, tedy jeho tělesnou stránku, či ho přímo odmítají. Že si vlastně přejí uchovat si fysis dítěte, potažmo před-fertilní dívky, tedy takové, jejíž tělesná schránka dosud neumožňuje plodnost. (Připomeňme, že často tohoto stavu také skutečně dosahují, dostaví-li se mezi důsledky onemocnění ztráta menstruace, nebo naopak vůbec nedojde k jejímu zahájení.)

 *** *** ***

A právě zde se vynořuje jistý paradox. Dívka touží po extrémní štíhlosti jakožto atributu, díky němuž stoupne její hodnota na tzv. partnerském trhu a který jí dopomůže k pozici osoby partnersky a sexuálně úspěšné. Nelze opomenout, že vzhledem k aktuálnímu nastavení hodnotících měřítek se s tímto statutem pojí i představa zvýšeného sebevědomí, neboť úspěšnost jedince u druhého pohlaví je chápána jako určité osobnostní plus nebo – výmluvněji řečeno – sexuální neúspěšnost se při celkovém hodnocení člověka bere jako podstatné mínus.

Je ovšem pozoruhodné a jakoby nelogické, že této pohlavní atraktivity má být dosaženo de facto prostřednictvím co nejdůraznějšího potlačení druhotných pohlavních znaků. Opakovaně podtrhuji, že tato rovnice – tedy čím budu štíhlejší, tím větší o mě bude zájem – není objektivně (tedy vzhledem ke skutečnému vkusu mužů) tak úplně neoprávněná a že druhá strana, tedy svět mužů, není prosta signálů potvrzujících její pravdivost.

 *** *** ***

Vyvstává otázka po příčině tohoto stavu. Proč je – mnohými ženami i muži – jako znak sexuální žádostivosti viděno tělo odpovídající věku, který aktivní pohlavní život – ne-li přímo vylučuje – tak přinejmenším nepředpokládá?

Ano, můžeme se odvolat k obrazu ženy-dítěte, jenž je přítomen napříč staletími. (A můžeme se v této souvislosti odvolat i na experimenty zjišťující známky ženské atraktivity, z nichž vítězně vycházejí tváře – skutečné i umělé – s výrazně juvenilními rysy.) Ale není namístě opomíjet obrazy ostatní, tedy ženu-milenku, ženu-matku, ženu-ochranitelku rodinného krbu atd., které ten první vždy doplňovaly, zatímco dnes jsou poněkud odsouvány do pozadí (opět zástupci obou pohlaví), některé z nich místy až s jistou štítivostí.

Můžeme rovněž vzpomenout křehkost, bezbrannost a potřebu ochrany jakožto odvěké atributy ženskosti. Ale znovu – nejsou to jediné atributy ženskosti. Kromě potřeby být chráněna k nim totiž patří např. i schopnost ochraňovat a pečovat či zajišťovat funkčnost rodiny po provozní stránce, což ovšem vyžaduje osobu zdravou, agilní až rtuťovitou, fyzicky i duševně zdatnou a odolnou. Vždy tu byla i žena coby přístav útěchy a konejšivosti, jenž umožňuje bezpečné spočinutí. Avšak právě příznaky tohoto rázu dnešní společenské milieu nijak zvlášť nezdůrazňuje, spíš naopak. Dívky a ženy, jež se k ultraštíhlému ideálu výrazně přiblížily – včetně manekýnek na přehlídkových molech a modelek ze stránek glossy časopisů – zdravě rozhodně nepůsobí; odstínem pleti a výrazem tváře počínaje, držením těla konče. Tento nezdravý „look“ se navíc mnohdy podtrhuje ještě líčením a účesem.

 *** *** ***

Proč? Proč to všechno?

Na jedné straně jsme příslušníky společnosti, která lidské (konkrétněji: ženské) tělo adoruje, vystavuje, která odhazuje stud a cudnost chápe jako posměchu hodný přežitek; společnosti spoře oděné, společnosti, v níž se o sexualitě mluví nebývale otevřeně a hojně. Na straně druhé však můžeme pozorovat, že vyzrálá tělesnost je odmítána a zavrhována, že je to cosi ordinérního a trapného. Lapidárně vyjádřeno – (nahé) lidské tělo je na jedné straně všudypřítomné, na druhé straně jsme svědky totálního popírání tělesnosti.

Když se nad tím zamýšlím, často mi vytane na mysli nauka o dynamice nevědomí, jak ji předložil Carl Gustav Jung. Tedy – zde především o dynamice nevědomí kolektivního.

Existuje zavedený termín tzv. vpádu nevědomí (do vědomí). Je-li některý aspekt psýché potlačován, není-li vědomě zpracováván a do vědomí vůbec připuštěn, dříve či později si do něj cestu najde (což platí na úrovni individuální i kolektivní). Učiní tak ovšem takříkajíc v přestrojení, a to mnohdy až nepředstavitelně důmyslném. O vpádu, tedy kromobyčejně mohutném průniku nevědomých obsahů do vědomí, pak hovoříme v okamžiku, kdy je ono potlačování velmi dlouhodobé a/nebo obzvláště urputné, čemuž pak odpovídá i eruptivní charakter protiakce.

Nechci tu v žádném případě opisovat Jungovu teorii nevědomí. Jen uvedu příklad, jejž sám autor zmiňuje a poměrně obšírně rozpracovává, a sice zrod – a především pak omračující a mnohými zaskočenými současníky naprosto nečekanou účinnost hitlerovského nacismu.

Když to hodně zestručním, uvažuje Jung o tomto jevu jako o naprosto neřízeném a krajně zničujícím vpádu iracionální složky kolektivní psýché do její nevědomé, dlouhodobě se racionalizující a vše iracionální zavrhující vědomé hladiny.

Pozor – jakkoliv můžeme v aktu systematického vyvražďování odpůrců a zejména vyhlazování konkurenčních etnik spatřovat jakousi racionalitu – přinejmenším tu biologickou, je to náhled povrchní. Vzedmutí hitlerismu je především až vyvrcholením mnohaletých procesů v podstatné části německé (v širším měřítku i evropské) společnosti. Patří k nim romantismus coby protiváha descartovského kursu, „znovuobjevení“ starogermánské mytologie a příklon k ní, poblouznění Wagnerem, zbudování nové Valhally, ale i nové ustanovení obsahu pojmů cti a ctnosti (zejména různými vlastenecko-bojovými spolky), a to v době zmírajícího šlechtictví jakožto dosavadního garanta a hlavního tvůrce jejich náplně, a opěvování starobylých hrdinů (nejen Nibelungové, ale i Lorelei).

Úspěšný nástup hitlerismu samotného pak provázelo jakési mystické vytržení mas – na vědomé úrovni nadmíru zracionalizovaných – tedy vytržení toliko rádoby racionální tezí o nadřazenosti jedné rasy, víc než čímkoliv jiným podloženou desetiletími romantického vyšilování uprostřed čím dál tím více se racionalizující vnější tváře společnosti. (Aby nedošlo k nedorozumění: Jung nevyzdvihuje racionalitu nad iracionalitu ani naopak, nýbrž poukazuje na nutnost rovnováhy mezi obojím, jakož i na potřebnost dynamické rovnováhy všech protikladů psýché obecně; v podstatě jde o jeden z hlavních leitmotivů celého jeho díla.)

 *** *** ***

Připadá mi, že i na aktuální rozpor mezi adorací těla a jeho (na první pohled možná ne zcela zjevným) odmítáním se lze podívat optikou dynamiky kolektivního nevědomí. A zamyslet se nad rozhojňujícími se případy poruch příjmu potravy jakožto možným důsledkem bytnící a na piedestal stavěné sexuality a neskrývané tělesnosti. Přemýšlet o těchto jevech jako o spojitých nádobách a zkusit nahlédnout jejich existenci jako situaci, kdy se nevědomé vrstvy kolektivní psýché snaží vyvážit tendence, jež tak výrazně převažují v její složce vědomé. Zvážit, že snahu o extrémní štíhlost lze vnímat jako projev nevědomé touhy po zřeknutí se těla, tudíž snad i po jisté formě asketičnosti a zdrženlivosti, tedy po ctnostech, jež v dnešní společnosti jako by zcela ztrácely své místo a pozbývaly oprávněnosti. Jako obranu kolektivní psýché před přeexponováním tělesností.

Ostatně – jsme-li u asketičnosti a zdrženlivosti, nemusíme zůstávat jen u sexuálního aspektu těchto vlastností. Společnost, v níž žijeme, je totiž (ač si to ne vždy připouštíme) ztělesněním hojnosti, blahobytu a nestřídmosti (ve všemožných ohledech), k níž jsme často výslovně nabádáni, takže touhu po netělesnosti můžeme koneckonců nahlížet i v mnohem širším měřítku, než jaké skýtá oblast sexuality.

 *** *** ***

Nedělám si samozřejmě naději, že by poruchy příjmu potravy kdy vymizely úplně; historické prameny nasvědčují tomu, že se vyskytovaly i dříve. Když to ale celé podtrhnu, sečtu a uzavřu, troufnu si vyslovit předpoklad, že dospěje-li naše společnost do stadia, kdy sexualita a tělo nebudou tak okatě stavěny na odiv a zdůrazňovány (a ona do něj nepochybně jednou dospěje), sníží se patrně i závažnost problému poruch příjmu potravy, alespoň tedy co do kvantity.