Dost již bylo dua Bohdalová & Novotný, pravil pan Břetislav Olšer. Chce to čerstvou, neokoukanou krev. Co takhle zkusmo nasadit tým Kubišová & Dubček?
Mno, to by šlo. Ale počkejte, šéftrenére... našel by se i těžší kalibr. Což zvážit nominaci – dnes již sice poněkud pozapomenuté, leč po bezmála sedmdesátileté závodnické přestávce skvěle zregenerované – dvojky Baarová & Goebbels. A kdyby to nevyšlo, tak máme v záloze ještě dvojici Mandlová & Frank.
A konec.
Byla by to děsná psina, kdyby to nebylo tak strašlivě účinné. Co? Jedno ze zlatých pravidel demagogie neboli heslo „porovnávej neporovnatelné“.
Například Mein Kampf a Broučky. Obojí je přece kniha. Nebo stůl a krávu, obojí má koneckonců čtyři nohy. Nebo... nebo československá 60. léta a protektorát.
Co na tom, že v tom druhém případě šlo o život, zatímco v tom prvním toliko o teplé místečko. Co na tom, že nedostavit se na shromáždění, které nacisté v den vypálení Ležáků nakomandovali do Národního divadla, znamenalo jistou smrt nebo při troše štěstí toliko pobyt v koncentračním táboře; kdežto nedostavit se tamtéž za účelem podpisu tzv. Anticharty znamenalo jen riskovat „klid na práci“.
Co na tom, že Dubček ve své době pro valnou část občanů (jakkoli v tomto ohledu naivních) ztělesňoval naději na svobodu, zatímco Novotný pár let předtím symbolizoval leda tak nehybnost a pak možná ještě necitlivost vůči druhému z národů tehdejšího Československa.
Co na tom, že Lída Baarová se do Josepha Goebbelse zamilovala jakožto dvacetiletá dívka, pro niž ten pán nebyl nic víc než prostě ministr sousedního státu, s nímž její vlast udržovala normální diplomatické styky. Co na tom, že se do něho zbláznila pět let před okupací, v době, kdy většina Čechoslováků pořádně nevěděla, co že se to v tom Německu vlastně děje a co z toho všechno plyne. A konečně co na tom, že ještě před válkou musel Goebbels tento vztah ukončit a herečka se od roku 1939 nesměla v Německu ani ukázat.
Co na tom, když dobrá půlka národa dodnes naprosto přesně „ví“, že Lída Baarová byla kolaborantská coura. Co na tom, že zabouchnout se do grázla je něco, co se statisticky vzato přihodí přibližně každé druhé ženě.
Co na tom, že Miloš Havel opakovaně odmítal nacistům prodat většinový podíl své filmové společnosti a že mu to nakonec nebylo nic platné pouze a jedině proto, že okupační moc rozkázala zvýšit jmění ateliérů o dvojnásobek, přičemž chybějící akcie rovnou upsala sama.
Co na tom, že on a s ním mnozí další svou neochotu dát se popravit, mučit či „jenom“ uvěznit zaplatili zničeným životem, masovým opovržením a někteří z nich paradoxně i tím vězením, zatímco těm, kdo se v mnohem méně nebezpečných dobách ochomýtali kolem potentátů opatřených schvalovacím razítkem Made in USSR, nikoho (naštěstí) nenapadlo zkřivit ani vlásek.
Co na tom, že Martě Kubišové tehdejší režim za projev upřímných citů nenaordinoval pouze zákaz činnosti, materiální chudobu a společenskou izolaci, ale i nucené upadnutí v zapomnění, když její jméno (stejně jako jména stovek a tisíců dalších lidí) nekompromisně zařadil na seznam slov, jež se ve sdělovacích prostředcích nesmějí vyskytnout ani v tom nejmenším myslitelném množství.
Co na tom, že Jiřině Bohdalové se nic takového díkybohu nestalo a ani nestane; že ji nepotkalo nic horšího, než že si z ní občas někdo udělá veřejně srandu.
Co na tom, že ta první si i navzdory veškerému bezpráví uchovala lidskost a důstojnost, zatímco ta druhá jen diváckou oblibu.
A co na tom, že kdyby se bývalo obyvatelstvo proti zvůli páchané na té první stavělo aspoň tak hlasitě jako proti dnešnímu neškodnému vtipkování na účet té druhé, možná by tím odvrátilo nebo aspoň zmírnilo nejen jedno lidské neštěstí, ale i neštěstí celé naší společnosti.
Co na tom, co na tom, co na tom.
Broučci jsou knížka, Mein Kampf je knížka. A tím to pro spoustu lidí končí a vždycky končit bude.
Takže vše marné, vše marné, vše marné?
Možná.
Ale znáte to: Že je vše marné? Vždyť já vím. Já se však nebiji jen kvůli nadějím. (Povídal jistý Cyrano z Bergeracu.)
