Takže on ten Stivín prezidentovi nezahraje a nezahraje. Tak to bychom se na to podívali. No považte, kdo to kdy slyšel, aby si muzikant koncertoval, pro koho se mu zachce.
A poslyšte, není on tenhleten Stivín vlastně tak trochu... no, kádrovák?
Je to až humorné, jak tahle taktika jazyka za jazyk přibitého zabírá. Humorné, ne však bezdůvodné.
V nacistickém Německu stačilo nazvat odpůrce režimu teroristou, a dotyčný se mohl považovat za šťastlivce, pokud vyvázl jen s veřejným popliváním. A obdobně se to o pár let později mělo s těmi, jimž jakožto jedincům neprojevujícím dostatek nadšení vůči budování zářné budoucnosti přistála na čele nálepka s nápisem „nacista“ nebo „klerofašista“.
Terorismus je fuj, to ví každý. Aťsi třeba žije v Třetí říši. A víme-li dnes, že fuj je i nacismus, věděli to tím spíš ti, kdo se z jeho vlády zrovna čerstvě vzpamatovávali.
Osobní historická zkušenost je mocná. Tu svou máme i my. Nezanedbatelná část společnosti dosud nezapomněla, že fuj je nejen komunistická ideologie, nýbrž i její jevy přidružené, tj. např. kádrování.
Tak proč toho nevyužít, že... Zvláště je-li spolehlivě ověřeno, že ještě méně zanedbatelnou část společnosti vyděsí ta či ona odpudivá visačka natolik, že už se nebude zabývat tím, jestli je použita oprávněně. Fungovalo to za Hitlera, za Gottwalda i za Husáka, tak co by to nefungovalo za Klause.
Nuže, abychom si to ujasnili:
1. Kádrování se zásadně děje shora.
2. Toto „nahoře“ je, taktéž zásadně, reprezentováno státní mocí. Nikoli soukromým subjektem.
Odmítne-li tedy hudebník zahrát na počest někoho, kdo ho namíchl, nedopouští se kádrování, ale nanejvýš tak variace na Cimrmanovo trestání učitele učitelem, a to konkrétně v podobě trestání hudebníka hudebníkem: Nedostanu honorář; neplačte, pane prezidente, sám jste si to zavinil.
Což, jak důvtipný čtenář jistě tuší, je čistě soukromá věc páně hudebníkova.
