A to je ta strašná země, země česká, průšvih můj? Dopis první aneb soukromý srovnávací průzkum
*** *** ***
Milý Mariuszi,
4. července 2005 uveřejnil deník MF DNES článek nadepsaný Češi jsou prostí vesničané, míní cizinci.
Praví se v něm, že na ministerstvu zahraničí zavládlo zděšení nad výsledky průzkumu na téma, jak nás vidí obyvatelé cizích zemí (jmenovitě Japonci, Američané, Francouzi, Britové, Rakušané a Švédové). Ukázalo se, že jsme v jejich očích zapsáni coby rázovití lidičkové věnující se především výrobě věžních hodin a slunečnicového oleje. A jen 40 procent Francouzů a Rakušanů prý umí naši zem ukázat na slepé mapě.
Výzkumu se přitom zúčastnili „vzdělaní lidé, spíše střední vrstvy a elity.“
„Je to tristní obraz,“ konstatuje pán z agentury, která zpracovávala výsledky.
To rozhodně.
A tak jsem podnikla také jeden průzkum. Pravda, s odstupem několika let a jen s jediným respondentem. Konkrétně se svou osmiletou dcerou, žákyní druhé třídy obecné školy.
Vylovila jsem na internetu slepou mapu Evropy.
„Miláčku? Pojď se na něco podívat! Jestlipak poznáš, kde leží...“
„Hele, Francie!“ zajásalo dítě a upatlalo mi monitor ukazováčkem nadšeně zapíchnutým někam k Paříži. „A tady jsme my!“
„No bezva, a poznala bys ještě nějaké další...“
„Německo, Rakousko, Polsko, Slovensko, Rusko... proč tady není celý? Španělsko, Portugalsko, Itálie, Ukrajina. A Velká Británie.“ Na monitoru přibylo dalších deset výstavních daktyloskopických otisků. „To je nějaká nová hra? Něco jako AZ kvíz?“
„Ale ne. Jen jsem potřebovala vědět, jestli jsi chytřejší než 40 procent Francouzů.“
„A jsem?“
„Hm, asi jo.“
„Jupí! Jsem chytřejší než 40 procent Francouzů!“
Tu pochvalu jsem jí prostě nemohla upřít. Ale než jí vyjevím, že se může počítat k evropské elitě, na to si z výchovných důvodů bude muset ještě pár let počkat. Hádám, že minimálně tak deset.
