Dopisy z Gottlandu XI.

Aneb všichni Češi jsou tlustí, smrdutí, závistiví, xenofobní a tak nějak celkově úděsní; až na mě, samozřejmě.

Milý M.,

co je moje, to přece nemůže být blbé. Co je moje, je zcela samozřejmě v pořádku.

Jenže člověk nežije ve vzduchoprázdnu. Vrůstá do situace, jak by řekl odborník na vývojovou psychologii. A toto vrůstání s sebou nenese jen nové a nové poznávání, ale – někdy naštěstí, jindy bohužel – pojí se i s novým a novým zapomínáním. Zapomínáme, co jsme si mysleli, co jsme cítili, zapomínáme i to, co nám bývalo nad slunce jasné.

A vrůstáš-li do české situace, pozvolna si zvykneš slýchat, že Češi jsou závistiví, zbabělí, lakomí, úzkoprsí, nevychovaní, buranští, neumějí se slušně/vkusně/nápaditě obléknout, že jsou hloupí, nevzdělaní, notoricky neúspěšní, líní, nepřejícní, byrokratičtí, nevrlí, neurvalí, špinaví, smradlaví, nezdvořilí, netaktní, zaostalí, sprostí, nepohostinní, zištní, sobečtí, rasističtí, xenofobní, nepořádní, prolhaní, kverulantští, netolerantní, pasivní, tlustí, opilí, nesportovní, opatrničtí, zlodějští, úplatkářští, stádní, neloajální, zachmuření, pomalí, nesebevědomí, plebejští, lokajští, zlomyslní, malodušní a já nevím jací ještě.

A neslýcháš to od ledaskoho – tedy od ledaskoho vlastně taky, ale kromě onoho ledaskoho i od lidí, od kterých slýcháš i takové věci, jako že lhát je hnusné a ubližovat slabším odporné, zatímco převádět nevidomé přes ulici je chvályhodné a jezdit na kole s nohama na řídítkách nebezpečné; zkrátka sdělení, jejichž pravdivost je zjevná či spolehlivě ověřitelná, sdělení, jimž nemáš důvod nevěřit.

V posledních dvaceti a něco letech navíc neuplyne týden, aby některý ze zdejších sdělovacích prostředků neobjevil nějakou další „typicky českou“ ostudnost. Kdo jich demaskuje víc, ten vyhraje.

Mimořádně oblíbená disciplína tohoto soupeření spočívá v tom, že se cizincům pobývajícím v Česku položí anketní otázka: „Co vám u nás nejvíc vadí?“ Výsledky ankety pak vyjdou v podobě zprávy, uvedené – jak jinak: „Cizincům v Česku vadí / Cizinci si v Česku stěžují na ... (dosaď libovolnou hodnotu proměnné).“

Napadlo mě ty zprávy sbírat a po pár stovkách si udělat takovou malou soukromou rešerši. Jenže nejsem moc důsledná, a tak z toho sešlo. Nicméně jedna z nich mě opravdu uhranula a straší mi v hlavě už pár let. Mimo jiné se v ní totiž psalo, že „cizincům v Česku vadí knedlíky“. Tedy, abych to upřesnila, nikoli to, že tam a tam jim knedlíky uvařili špatně, ale že je tam mají na jídelním lístku.

Pominu-li, že nevím o restauraci, která by podávala pouze a jedině knedlíky nebo kde by každého hosta nutili sníst aspoň jeden knedlík s tím, že jinak nedostane ani nic jiného, okamžitě mi naskočilo, jak by asi dopadl pisatel, který by do italských novin napsal článek, že cizincům v Itálii vadí těstoviny (hádám, že by ho uškrtili špagetou nebo tak něco). A už vůbec si neumím představit, že by podobnou otázku položili třeba v Saúdské Arábii, a ještě míň to, s jakou by se potázal člověk, který by odpověděl, že velmi nelibě nese, že musí pětkrát denně poslouchat muezzinovo volání nebo že tam v restauraci nedostane vepřové.

U nás však ta informace přece jen zapůsobila. Čeští restauratéři sice knedlíky na černou listinu nedali, ale lidem zřejmě utkvěla v paměti. Kdykoli jsme od té doby s kamarády rozmýšleli, kam pozvat nějaké přátele ze zahraničí, pokaždé se ozval aspoň jeden hlas: “Tam ne, tam dělají knedlíky.“

Jeden by si možná řekl, že takové úzkostlivé dbaní o blaho návštěvníků z cizích zemí je hezké. Ale má to háček. Zprávy tohoto typu totiž neslouží především k tomu, jak to zařídit, aby se u nás hosté z ciziny cítili co nejlépe, ale k tomu, abychom měli další důvod prohlašovat sami sebe za hrozné.

Nejsme Italové ani Saúdští Arabové. Vyrostli jsme v zemi, kde napříč všemi sociálními, příjmovými, intelektovými či zájmovými vrstvami snad není sešlosti, v níž by nepřišla na přetřes některá z hrůzných českých národních vlastností. A co víc – toto téma stmeluje účinněji než kterékoli jiné. Troufnu si tvrdit, že hrozí-li, že si účastníci hospodského sezení, rodinné oslavy, srazu spolužáků, podnikového večírku, zasedání správní rady či schůze parlamentního výboru vjedou do vlasů, stačí vytasit se s nějakou zvlášť ohavnou příhodou a prohlásit: „Tohle se může stát jenom v Česku.“ Rázem je rozmíška zažehnána a všichni přítomní jako zázrakem dospějí k družné shodě.

A jak je to tedy s těmi strašnými českými vlastnostmi doopravdy? Soudím, že žádná z nich není nijak zvlášť typicky česká. Jednoduše mi připadá krajně nepravděpodobné, aby se všechny negativní lidské vlastnosti koncentrovaly na cca jedné šestitisícině povrchu zemského. Už dlouho však sleduju jiný, velmi zajímavý jev, tak zajímavý, že nechápu, proč si ho zatím nikdo nějak slyšitelně nevšiml.

Nezažila jsem totiž, aby o sobě někdo z mých krajanů prohlásil: Já jsem buran; já mám lokajskou náturu; já kradu, lžu, smrdím, jsem nepohostinný, prospěchářský a nepříliš přátelský. Kdepak: Takový já nejsem, tohle já nedělám. Já ne, ale „Češi“, ti ano. Většina Čechů. Skoro všichni. Já nikdy.

Co to znamená? Že netušeně obrovské množství Čechů se od svého národa distancuje? Hm, možná. Ale nelze vyloučit, že tu máme do činění ještě s něčím jiným, s něčím mnohem víc šokujícím. Totiž že v České republice žije ve skutečnosti pouze mizivé procento Čechů a statistiky sčítání lidu jsou tedy z nějakého důvodu klamné. Že majoritu zde nutně musí tvořit nějaký úplně jiný národ než Češi. Etnografové by měli zpozornět: Přímo uprostřed Evropy – tedy ne někde na nějakých předevčírem lokalizovaných ostrůvcích u Antarktidy, nýbrž před zraky všech – si vesele vegetuje jakási dosud neobjevená, neprobádaná a nepojmenovaná národnost!

...

Starší dopisy z Gottlandu  zde; vše psáno v létě 2012.