Dopisy z Gottlandu VII.

A to je ta strašná země, země česká, průšvih můj? Dopis sedmý aneb slavný český rodák? A vy už jste někoho takového viděli?

*** *** ***

      Milý Mariuszi,

      když jsem Kafku objevila, zajásala jsem. Konečně jsem se seznámila s dostatečně velikým českým velikánem. Kafku zná přece každý. Ale smůla, hned mě vyvedli z omylu: Kafka není český spisovatel, holčičko, psal přece německy a národností byl Žid. Zklamání. Kolikáté už?

      Můj národ své slavné rodáky, ať už živé či mrtvé, zdvořile a skromně přenechává národům jiným. Nehlásíme se k nim. Co, nehlásíme! Jak jen můžeme, zdůrazňujeme, že to vlastně vůbec žádní Češi nejsou a nemají s námi nic společného. Zejména pokud

      a) žijí/žili a proslavili se v cizině,
      b) žijí/žili doma, ale v cizině jsou slavnější než u nás (což jim beztak nikdo neuvěří),
      c) žijí/žili tady, ale netvoří/netvořili v našem jazyce.

      Musím tě upozornit na jisté paradoxy:

      1. Největší mety, jíž může každý Čech dosáhnout, je studovat, pracovat, žít, a možno-li trvale zakořenit v zahraničí a co nejrychleji zapomenout česky. Pokud se mu to ovšem podaří, pak už to není Čech.
      2. Umět správně mluvit a psát česky je zcela nepodstatné. Kdo na kultivované mateřštině trvá, je sto let za opicemi. Co se školy týče, lidé stále častěji nahlížejí na češtinu jako na předmět naprosto vedlejší; důležitější je učit se „cizí jazyky“, rozuměj angličtinu. Ovládáme-li totiž češtinu, stejně to nikoho nezajímá, protože nám nikdo nerozumí.
      3. Dojde-li k tomu, že úspěšný Čech žijící v cizině se k českému národu skutečně hlásit přestane (nebo si to o něm myslíme) a česky zapomene, je to zrádce, fuj, hanba mu, stydí se za svou rodnou hroudu. A pokud se k ní hlásit nepřestane a česky nezapomene, my sami prohlásíme, že litujeme, ale Čech už to opravdu není, i kdyby česky psal a mluvil jako kniha. Navíc tvrdíme, že jsme ho vyštvali a že tady by, chudák, uplatnění stejně nenašel.

      Získá-li český umělec význačné ocenění v cizině (Oscara, cenu filmového festivalu, Nobelovu cenu...), buď se o tom nedovíme, nebo to ignorujeme, nebo obratem konstatujeme, že oceněné dílo je blbé, zejména pak v porovnání s díly umělců zahraničních, případně že blbé a bezvýznamné či na významu dávno ztrativší je ono ocenění, jehož se mu dostalo. A netýká se to jen umění. Vyhraje-li česká dívka světovou soutěž krásy, je nám „jasné“, že a) je beztak ošklivá, kam to ti porotci dali oči, b) zvítězila jen díky zákulisnímu lobbování. Obdobné je to se všemi oceněnými českými vynálezy, historickými i aktuálními, s lékařskými výzkumy a tak vůbec.

      Za svůj nejvýznačnější export pak považujeme sportovce, zejména hokejisty, a jedním dechem s domácími médii (proboha, kdo s tímhle vůbec přišel jako první?) tvrdíme, že Jágr a spol. jsou pro reprezentaci naší země důležitější než prezident, premiér či domácí spisovatel (protože ti píšou a mluví česky, čemuž nikdo nerozumí a nikdo to nehodlá překládat), hudebník, režisér, výtvarník či jiný umělec (protože umění je pro pár bláznů), neurochirurg, jaderný fyzik apod. (protože ti taky nejsou každý týden ve výsledkových listinách světových periodik).

      Programově kašleme na svou vlastní historii, protože stejně nikoho ve světě nemůže zajímat a nikdo zdejší nikdy nic ve světě neovlivnil, nikdo významný se tu nenarodil, nic významného se tu nestalo (a pokud by o tom někdo pochyboval, přesvědčivou argumentací ho vyvedeme z omylu). A nejspíš ani nestane. A kdyby náhodou hrozilo, že by se stát mohlo, tak už se postaráme o to, abychom tomu zamezili.

      V důsledku toho pak vznikají různé kategorie a podkategorie význačných českých rodáků:

      a) Význační jedinci, kteří v žádném případě nejsou Češi (netvořili v češtině a nemluvili /převážně/ česky) a nemají s Českem nic společného, byť se tu narodili. Sem patří např. již zmíněný Franz Kafka, Gustav Mahler, Franz Werfel, Johann Gregor Mendel nebo Viktor Kaplan.
      b) Význační jedinci, kteří „už“ nejsou Češi (přestože česky stále hovoří), tedy např. Miloš Forman, Martina Navrátilová, Ivan Lendl, Madeleine Albrightová, Milan Kundera, Ája Vrzáňová nebo Bohdan Pomahač.
      c) Význační jedinci, kteří sice jsou Češi, ale ve skutečnosti „nejsou až tak význační, jak si myslíme, a nikdo je nezná.“ Sem se řadí např. Jan Švankmajer, Jiří Menzel, Jaroslav Seifert, Otto Wichterle, Jaroslav Heyrovský, Alfons Mucha, Toyen, František Kupka, Bohuslav Martinů, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Jan Amos Komenský, Jan Svěrák, Josef Ressel, Jarmila Kratochvílová.

      Ještě schází pochybovat o tom, jestli byl Čechem zachránce českého jazyka Josef Dobrovský, když se sám začal česky učit až na gymnáziu. A navíc se narodil v Maďarsku.

      A tak se přihodilo, že nejslavnější český spisovatel není českým spisovatelem. A s tím se stalo i to, že si můj národ namísto Josefa K. radostně vybral za své alter ego Josefa Š. Kulaťoučkého, růžolícího, bodrého a usměvavého Josefa Š., jehož nic nerozhodí a jenž si ze všech dělá blázny. Namísto hubeného, pobledlého, vystresovaného a vážného Josefa K., z něhož si všichni dělají blázny.

      Víš, Mariuszi, nejsem objektivní, nemám totiž Josefa Š. ráda. Snad proto, že ani já nejsem kulaťoučká, růžolící, bodrá a usměvavá, nýbrž hubená, pobledlá, vystresovaná a vážná. Ale na jednom trvám: je-li Josef Š. vědomou psýché českého národa, pak Josef K. je tou nevědomou.

      Milý Mariuszi, musím se ti svěřit, že už toho mám po krk. Už toho mám plné zuby. Ne, už to tak prostě nemůžu nechat. Proto tímto slavnostně prohlašuji Franze Kafku českým spisovatelem.

Dopisy z Gottlandu I.   Dopisy z Gottlandu II.   Dopisy z Gottlandu III. Dopisy z Gottlandu IV.   Dopisy z Gottlu V.   Dopisy z Gottlandu VI.