Bolestivé důsledky diskriminace žen

Tak vám takhle po ránu kouknu na web a ony si tam stěžují tyhlety... jo, technokratky... technolapky... Néé! Technomolky, sakra! Prostě ajťačky, no. Na tu, no... diskriminaci.

A bum! Děsná šlupa. Asi jako by mi na hlavě přistála pečlivě svázaná a z dvacátého poschodí vyhozená sbírka – nikoliv zákonů, nýbrž několika ročníků všech ženských časopisů vydávaných na území České republiky. A hlavně všechna ta tíha údělu porobených žen na území téhož státu. Tedy – nikoliv množiny konkrétních lidských osudů, ale takového toho „kolektivně ženského“.

Br! Zatímco mi kolem hlavy poletují jiskřičky, mátožně si vybavuju, jak že to vlastně s tím feminismem mám. Totiž, ne že bych o tom nikdy nepřemýšlela, to zas jako néé. A co mi z toho vyšlo?

Že jsem ráda za volební právo, za možnost rozhodnout se, s kým budu žít, jestli a v jakém oboru budu pracovat, i za to, že se svým majetkem můžu nakládat, jak se mi zachce. Jsem upřímně vděčná všem těm statečným ženám i mužům, kteří tohle všechno před pár generacemi vybojovali. Ale popravdě řečeno, další přídavky s díky odmítám.

I když – ano, ženy skutečně mnohdy berou za stejnou i stejně kvalitně odvedenou práci o dost menší peníze než muži. Ano, i dnes dělají mnohé ženy mužům služky a i u nás se vyskytují machisti.

A kdo za to může? Vzhledem k platnosti výše zmíněných výdobytků se bohužel i zde uplatňuje známé "cherchez la femme."

Můžu posloužit množstvím příkladů, zejména pak ze svých „let kancelářských“, prožitých v kolektivech převážně ženských i v takových, kde se žen vyskytovalo spíš poskrovnu.

Jak známo, poměrně malá oslava v podniku obvykle ústí v poměrně velký čurbes na místě činu. Špinavé nádobí, fleky od vína na koberci, všude se válí ubrousky, popelníky jsou přeplněné.

Řeknu vám, nezažila jsem, že by někdo z mužské části posádky v takové situaci zavelel: „Tak, ženský: Smeták, hadr, utěrku, vysavač a koukejte ten svinčík odklidit!“

Zato jsem zažila, jak načančané kolegyně po ránu vlítly na poblité pánské záchodky a bez vyzvání se je jaly usilovně čistit, hudrajíce, jak jsou ti chlapi bezohlední, a loupajíce po mně jedovatě okem, že si drze sedím u počítače a šťourám se v objednávkách, jako by se nechumelilo.

Podobně, jako odpoledne předtím, kdy ony od oběda natíraly pomazánkovým máslem „domácí chlebíčky“, zatímco já zase neomaleně dělala to, od čeho jsem se v tom baráku nacházela, to jest zabývala se činností výdělečnou, a pak si v půl šesté odskočila do lahůdek a za deset minut se vrátila s podnosem chlebíčků koupených a den předtím telefonicky během dvou minut objednaných.

Pamatuju, jak mé soupohlavnice po jedenácti hodinách pracovního stresu večer co večer obcházely kancly mužských kolegů a odnášely z nich plné náruče hrnků od kafe a plných popelníků a následně s nimi významně cinkaly v kuchyňce. (Nezazlívám pánům, že nikdy ani nemukli; já bych si to taky dala líbit.)

Jo, já toho vůbec zažila. Třeba tenkrát, kdysi, jak jsem si zarputile chodila umývat jen svou skleničku a svůj hrnek a jedna kolegyně nade mnou trousívala povzdechy: „Jo, holka, ty se budeš těžko vdávat. Natož zakládat rodinu.“ A já coby slušně vychované děvče pravidelně polykala odpověď: „No, moc toho společného, pravda, nemáme. Ostatně, vždyť mně je dvaadvacet, a vám víc jak dvakrát tolik. Ale vlastně jo, něco by se našlo – svobodné a bezdětné jsme obě.“

Ovšem, taky mě štvalo všechno to kočičkování, děvenkování a poupátkování ze strany našich milých zákazníků a obchodních partnerů. A když už mi to šlo na nervy fakt hodně, tak jsem se jednoho dne osmělila a na věty typu: „Tak japa se máme, panenko?“ „A copa, copa, děvenko, vy jste mi dneska nějaká smutná!“ „Ale to mi nepovídejte, kočičko,“ ze sebe začala sypat odpovědi jako: „Ale jo, jde to; a co vy, panáčku, u vás všechno dobrý?“ a „No, hlavně, že aspoň vy jste veselý, chlapečku;“ a „Ale to vám povídám, kocourku!“

A co se stalo? Nic! Tedy vlastně jo – vesměs jsme se oba dva rozřehtali a obchodním vztahům to spíš prospělo. Určitě to dopadlo líp, než kdybych chodila brečet do šéfovny a mezi vzlyky se domáhala, aby s těmi nevychovanci „někdo něco udělal“.

A platové nepoměry? Znám. Jenže s dovětkem. A nikoliv takovým, že by někdy nějaký muž řekl: „Jo, holka, já jsem jednou chlap, tak se holt smiř s tím, že beru o třetinu víc než tady Máňa.“ Zato jsem z úst kolegyň a známých slýchala: „To víš, chlap, to je logický; živí rodinu, tak prostě musí mít o desítku víc než Andula.“ Nebo: „On ti má fakt mizernej plat; kór na chlapa.“ A žádná z nich nikdy nešla a nebouchla do stolu: „Hele, šéfe, koukej mi přidat, tohle je přece nefér.“ Možná i proto ne, že tušila, že by jí to ostatní baby nedarovaly.

Řešení? Asi takové to obvyklé, že totiž ne všechno jde ošetřit předpisem, zákonem, vyhláškou. Že od určitého bodu nula bychom se v zájmu zdravého rozumu měli spokojit s tou výsadou, že se každý můžeme starat sám. A že co se ženské otázky týče, tenhle bod nula naštěstí v našich končinách už dávno nastal, díky čemuž jsme v situaci, kdy každá žena může otevřít pusu a říct, co jí vadí a co chce. A ostatní mají možnost ji napodobit. Nebo si uskřinutě pomyslet, že si nějak moc vyskakuje a patřičně jí to osolit. A tahle možnost že je de facto největší hrozbou těch, které tu pusu otevřou.

A jak to s tím feminismem tedy mám já? No, jak se to vezme. Když přijedu do takové Saudské Arábie a budu se tam chovat jako doma, změna geografické polohy ze mě rázem udělá feministku tak zapálenou, že to zřejmě dlouho nepřežiju. V podmínkách středoevropských jsem feministka na pendrek, protože nechci jezdit s bagrem, o nějaké antidiskriminační kvóty se neprosím a většinu domácích prací dělám celkem ráda.

Pročež ve věci zmírnění diskriminace žen mám jen jedno přání: Holky, nebuďte na sebe hnusný a držte basu! V tomhle umění totiž za klukama pořád dost pokulháváme.

P. S.: Hm, tak koukám, že ty technomolky si stěžují na poněkud jiné aspekty diskriminace... Ale co, když už jsem to jednou napsala, vyhazovat to nebudu.