100 minut

Pusťte si ten film. Ne proto, že je povedený, ani proto, že v něm hraje Meryl Streep. Ty důvody jsou jiné. A tohle není recenze. Ani omylem.

Přiznávám, dlouho jsem váhala. Bála jsem se, že to bude moc „holčičí“. Případně moc mramorové.

„A stává se vám to často, milostivá paní?“

„Stává, pane docente Chocholoušku. Proto taky většinu filmů vidím až dobrých pár let po premiéře.“

Ehm...

Co vám budu povídat, někdy už se to tak seběhne. Ten příběh dobře znáte. Víte o té osobě všechno, co byste jakožto jedinec se zájmem o historii vědět měli, nemáte-li si připadat jako pitomeček.

Jenže pak přijde těch 100 minut. A když se zadaří, tj. když se vaše momentální rozpoložení utvářené mj. i aktuálním stavem společnosti protne s tím, co se vám v jejich průběhu odehrává před očima, tak se vám všechny ty vědomosti načerpané ze stovek stránek seriózních prací zahustí v hutnou esenci myšlenek a emocí. Obraz vykrystalizuje a dostane rám.

Z pozadí událostí, faktů a dat vystoupí lidská bytost. Člověk s vizí, snem, ideálem... nazvěte si to, jak je vám libo. A – co je důležitější – člověk obdařený odhodláním tuto vizi naplňovat a nevzdávat se, třebaže mu všichni říkají, že se nejspíš úplně zbláznil a že doba něčemu tak potrhlému, jako jsou nějaké ideály, sny a vize, zkrátka a dobře nepřeje.

Vidíte člověka, pro něhož morální zásady nejsou kus hadru, člověka, který nepodléhá mravnímu relativismu a nebojí se říct: „Toto je dobro, toto je zlo.“ Člověka, jemuž osobní úspěch jistě přináší zadostiučinění tak jako každému, kdo se nenarodil jako světec, ale po něhož toto zadostiučinění zdaleka není hlavní motivací k jednání.

Slyšíte ho při nástupu do premiérského úřadu citovat svatého Františka:
„Tam, kde bývá nesvár, přinášejme jednotu. Kde vládne omyl, přinášejme pravdu. Kde číhá pochybnost, přinášejme víru. A kde dusí zoufalství, přinášejme naději.“

Nasloucháte těm slovům a znovu, už pokolikáté, se pokoušíte dopočítat, kdy naposledy byla některá z evropských zemí požehnána státníkem, v němž se odvaha dát se vést ideálem snoubila s odvahou rozhodovat. Státníkem, který věděl, že nerozhodné přešlapování vedené snahou nikoho moc nenaštvat ještě nikdy nic nevyřešilo. Státníkem, který se nebál vládnout. Státníkem, jenž se nerozpakoval pronášet věty jako:
„Moje základní pozice pro vyjednávání je jasná: Vůbec nehodlám vyjednávat s gangstery či vrahy.“

Kdy? Ano, tenkrát. Když dům číslo 10 v Downing Street obývala dáma s monogramem M. T.

Pusťte si ten film. Pusťte si ho, protože je o naději.