Tak už i státní rozpočet bude nejdříve schvalovat Brusel...

... povídala jedna nejmenovaná televizní stanice včera večer ve zprávách ! Jestli si i po této zprávě někdo myslí, že jsme nepřišli o suverenitu, měl by požádat o vrácení školného z mateřské školky.

"Brusel" už přišel na geniální "nápad", jak zamezit rozvracení "Eurozóny" neposlušnými státy, které se nezodpovědným zadlužováním dostávají zcela mimo povolené (ovšem dosud nikterak nekontrolované a nesankcionované) hranice deficitu SR. Státní rozpočet se nejdříve zašle do Bruselu ke schválení, a po případném odsouhlasení teprve půjde do parlamentu příslušného státu (bude to vlastně ještě pořád stát ? ).

Několik kratičkých reakcí na tuto zprávičku poslanců napříč politickým spektrem naznačilo, že to našim pánům poslancům tedy vůbec nejde pod nos. Možná jim konečně začíná pomalinku docházet, co to vlastně v podobě Lisabonské smlouvy schválili a kam se celá EU začíná ubírat.

Možná by to mělo pozitivní dopad, proč to nepřiznat. Dotlačit "Bruselskou silou" poslance k snížení deficitu SR a posléze třeba i k snížení státního dluhu by mohlo být vskutku jedním z příznivých efektů tlaku EU. Otázkou je, za jakou cenu. Posun rozhodování směrem nahoru totiž dle historických zkušeností neměl nikdy dlouhodobý pozitivní efekt a vždy znamenal ztrátu svobody pro jedince i obce. A ztráta svobody znamená postupný deficit pocitu zodpovědnosti za sebe a své blízké, v rodině i obci, deficit iniciativy, individuality a občanských aktivit.

Pokud se nyní dlouhodobě a soustavně přesouvá rozhodování mimo náš stát, je třeba nastolit řadu nových témat a otázek:

Je stát ve stávající podobě a se stávajícím množstvím ústavních činitelů, armádou úředníků , výzkumných ústavů čehokoliv, potažmo s jejich náklady ještě stále alespoň trochu efektivní a zejména potřebný ? Spousta pravomocí (zejména legislativně-rozhodovacích a přerozdělovacích) se přesunulo mimo náš stát a příslušné úřady místo zrušení stovek pracovních míst pouze zavedly nová oddělení pro komunikaci s EU, implementaci nařízení EU či pro sosání dotací z EU (= žádání o část postředků které jsme do EU poslali na - většinou zbytečné - projekty, které stanovila EU)! Není jednodušší a zejména levnější tyto prostředky ponechat občanům a obcím ? Obce potřebují zejména opravovat či budovat komunikace, inženýrské sítě a budovat či rekonstruovat obecní majetek. Sami nejlépe vědí, jaké mají priority a na co potřebují peníze. Proč se jim musí tyto peníze přerozdělovat přez Brusel a nařizovat jim za co je smí a za co nesmí utratit? To jsou v Bruselu tak chytří a znalí všech místních obecních poměrů a potřeb? Opravdu tak stojíme o členství v tolik omílané "nové velmoci zvané EU - protiváze Indii, Číně, .. " skutečně za jakoukoliv cenu ?

Mám za to, že postupný proces centralizace rozhodování a přerozdělování, který u nás kontinuálně probíhá už 20 let, a jehož jsem byl jakožto obecní zastupitel po několik volebních období svědkem, a který v posledních letech plynule přechází výše k evropskému rozhodování a přerozdělování, postupně zadusil většinu občanských iniciativ a aktivit, ke kterým zde po listopadu 89 byla chuť i nadšení. Že soustavně potlačuje osobní pocit zodpovědnosti každého z nás za sebe, za své blízké či spoluobčany. Navozuje čím dál silnější pocit jakýchs-takýchs státem zaručených jistot a pohodlí, na druhé straně rezignující pocit nemožnosti cokoliv podstatného ovlivnit. Pocit, že současná podoba a struktura "státu" je daná, neměnná a stejně tak jeho deficitní rozpočet je věcí danou a jinak to prostě nemůže být.

Nechci se s tímto sílícím pocitem smířit. Volit menší zlo jen proto, aby "můj hlas nezapadl" už není podle mého názoru správné, naopak - je to velice nesprávné. Zlo (jediné možné) jsme před rokem 1989 volil už mnohokrát a k ničemu dobrému to nevedlo. A volit zlo (ať už menší nebo větší) jen pro to, že zde máme jakýsi více či méně nespravedlivý volební systém, je už z principu špatné. Je jasné, že několika málo stávajícím parlamentním stranám tento stav samozřejmě velice vyhovuje, neboť jim zajišťuje svou psychologickou silou (strach ze zapadnutého hlasu) jistou pozici v jakýchkoliv volbách. Volební zákon spolu se zákonem o financování politických stran proto opatrují jako oko v hlavě či slepici snášející zlatá vejce. Stávající parlamentní strany ovšem po opakované zkušenosti neskýtají potřebnou záruku korektnosti, bezúhonnosti a důvěryhodnosti. Ve volbách se totiž rozhoduje zejména tom, komu dáme svoje peníze(=daně), určené na veřejně prospěšné výdaje. Na to, prosím, nezapomínejme zejména nyní před volbami!

Nezahazujme jedinečnou možnost skutečně vyjádřit svůj osobní a neopakovatelný názor svou neúčastí ve volbách. Tím nepomůžeme vůbec ničemu. Podle renomovaných názorů se prý lidé dají jednoduše ovládat dvěma emocemi - strachem a nadějí. Nenechme se sebou manipulovat strachem ze "zapadlého volebního hlasu". Připustme místo strachu do svého srdce naději a volme tu stranu, která je podle každého z nás tím autentickým nositelem naděje. A pouze a jedině podle tohoto se rozhodujme.