Jak zvýšit výběr daní? Spolu s důvěrou ve stát.

Stát od nás vymáhá procenta za každý přesun majetku od jednoho vlastníka k jinému. Říká tomu daně. Není jasné, za co přesně. A jelikož se jedná navíc o monopol, chce po nás stát stále víc a víc. Prostě proto, že má tu moc. 

Stát v současné podobě spotřebovává a přerozděluje úžasnou spoustu peněz. A to zdaleka nejen na vlastní provoz, tedy na státní úředníky a úřady, policii, obranu, soudy, krajské, městské a obecní úředníky a úřady, politické strany a např. výstavbu a údržbu silniční a železniční sítě, ale hlavně na přerozdělování, tedy důchody, sociální dávky, školství, zdravotnictví, základní výzkum, dále na příspěvky na stavební spoření, zateplování budov, provoz nejrůznějších státních ústavů, příspěvky všem možným i nemožným organizacím,, atd, atd. 

Na shromáždění takové spousty peněz stát postupně vydal mnoho zákonů, které nutí osoby i firmy platit státu nejrůznější daně. Přesně a včas. Jinak hrozí přísné tresty. Daní se v podstatě jakýkoliv přesun majetku či peněz mezi lidmi či firmami. Za tento přesun stát „trestá“ účastníky tohoto přesunu výběrem daně.

Podmínkou úspěšného výběru daně ovšem je, že se stát o tomto přesunu „dozví“. Běžně se o něm dozví na základě oznamovací povinnosti jednoho nebo obou účastníků této transakce, dané daňovými zákony. Stát má proto neskutečnou hrůzu ze situace, kdy se uskutečňují přesuny peněz nebo jiného majetku od vlastníka A k vlastníkovi B s tím, že o tomto přesunu není nijak informován a nemůže jej tak zdanit. Pokud se totiž účastníci takového přesunu dohodnou, že „o něm státu neřeknou“, je na ně stát krátký. Takovýto přesun se uskutečnil v rámci tzv. „Šedé ekonomiky“. Stát tvrdí ve svých zákonech, že účastníci takového přesunu jednali protizákonně. Tedy nelze to udělat samozřejmě u jakéhokoliv majetku, například nemovitostí, kde jeho vlastnictví eviduje státní úřad, nebo u bankovních úroků. 

Stát ovšem evidentně nezajímá, proč vlastně takovéto situace vznikají a jak by se jim dalo předejít či je alespoň podstatně omezit bez další represe. Lidé totiž čím dál tím více nevěří státu, že je dobré platit daně z jakéhokoliv pohybu peněz a majetku a hlavně nevěří, že s těmito penězi stát naloží hospodárně v souladu s jejich zájmy a potřebami. Kdyby bylo na nich, neplatili by daně žádné. Stát to ví, přesto vymýšlí stále nové zákony a nákladná opatření, kterak takovéto nezdaněné transakce pokud možno svým obyvatelům prakticky znemožnit. Stát evidentně nechce hospodárně a transparentně hospodařit, aby vzrostla důvěra daňových poplatníků ve stát. Stát prostě potřebuje čím dál tím víc peněz. A je mu jedno jakým způsobem je získá. Má tu moc je od daňových poplatníků v podstatě v libovolné výši vybrat, tak ji využívá. 

Stát také nemusí šetřit. Když se mu nedostává peněz, může si půjčit kdykoliv libovolně vysokou částku a na zaplacení úroků z ní si třeba zase půjčit. Může si dokonce půjčovat permanentně a tyto dluhy dlouhodobě nesplácet. Může se tedy chovat naprosto finančně nezodpovědně a většina současných států se takto i chová. Ovšem takto se chovající daňový poplatník by dávno přišel v exekucích o všechno a spal by v lepším případě pod mostem, v horším ve vězení nebo na hřbitově. To stát ne. Jak je to možné? Je to jednoduché. Existuje totiž zaklínací sousloví „politické rozhodnutí“ a „politická zodpovědnost“, což už je na úplně jiný článek.

Ale vraťme se k příčinám nezdaněných majetkových přesunů, tedy k příčinám „šedé ekonomiky“. Není u nás vysoká, jsme pod průměrem EU. Tedy - samozřejmě pouze odhady její výše v procentech HDP. Přesto se stát snaží dalším, aktuálně velmi komplikovaným a nákladným plošným opatřením - EET - těmto přesunům dále zamezit a zvětšit tak objem zdaněných majetkových přesunů na úkor těch nezdaněných. Stát se tak otevřeně stává zcela nedůvěřivým vůči všem podnikatelům i občanům. EET podnikatelům nařizuje oznámit státu každý pokladní doklad ještě před jeho vystavením a občanům nařizuje vyžádání si tohoto dokladu. 
Mám za to, že tato cesta není správná a ve výsledku nepřinese státu více peněz. Jsem přesvědčen, že vzájemná důvěra státu a občana jsou spojité nádoby a že tímto plošným špiclovacím opatřením deklarovaná nedůvěra státu vůči podnikatelům a daňovým poplatníkům nutně posílí už tak dost vysokou nedůvěru daňových poplatníků vůči státu. To nutně přinese jejich zvýšenou snahu stát ošidit i o ty daně, které dosud platí. Nechci zde rozebírat jaké budou mít pro naplnění této snahy možnosti po zavedení EET, ale jsem si jist, že je naleznou a použijí. 

Stát by se tedy neměl starat pouze o maximalizaci výběru daní složitými, drahými, plošnými a k represi sloužícími prostředky. Stát by se podle mého názoru měl v této situaci starat zejména o to, aby znovu získal důvěru daňových poplatníků. Ti by pak měli sami dojít k závěru, že se jim vyplatí přiznat jakoukoliv majetkovou transakci a zaplatit z ni daň, protože budou přesvědčeni, že daň je přiměřená a že stát za vybrané daně vykonává svoje povinnosti hospodárně a v souladu s jeho zájmy. Že mu stát pomůže, když bude v úzkých, a že se zastane jeho práv když to bude potřebovat. Nevím jak Vy, ale já tuhle důvěru ve stát momentálně nemám. 

A jak že se obnoví ta důvěra ve stát? Lehce se to řekne ale ve skutečnosti jsou to za současné situace naprosté „šílenosti a bláznovství“. No posuďte sami: Zajistit, aby právo neměli jisté jen ti, kdo mají peníze. Aby stát, kraje a obce neplýtvaly penězi na záležitosti které mu nepřísluší. Aby zásadně ubylo byrokracie a úředníků na všech úrovních. Aby se výrazně zlevnily náklady na státní byrokracii jako celek. Aby se zásadně posílil vliv komerčních subjektů na úkor státu v oblastech kde je to vhodné. Aby náš stát stále posiloval svoji suverenitu. Aby stát zveřejňoval všechny informace o klíčových státních zakázkách a výběrových řízeních. Aby sousloví „politická odpovědnost“ získalo svůj původní význam a nebylo jen zástěrkou pro zlodějny či generální omluvou za úmyslně špatná politická rozhodnutí. Aby vládnoucí strany plnily svůj volební program. Aby obě komory parlamentu efektivně zapracovaly na zjednodušení a stabilizaci veškeré legislativy. Aby ubylo daňových zákonů a nařízení. Aby existovalo jasné určení na co které daně budou použité. Aby se stát dále nezadlužoval, ale hospodařil pouze s tím, co vybere. Aby obce měly právo na obecní daně. Aby politické strany neparazitovaly na státním rozpočtu. Aby občan měl kontrolu nad klíčovými rozhodnutími ve státě, kraji a obci. A je toho daleko, daleko víc. 

Stát tuto důvěru tedy v žádém případě nemůže získat zpět jednoduše a už vůbec ne ze dne na den. Je to neskutečně složitá, dlouhá a - zejména pro stát - bolestná cesta. 

Nesrovnatelně jednodušší je proto vymyslet si další daňový zákon a usmyslet si že jím z daňových poplatníků „vyždímeme“ ještě o něco víc. Chyba lávky. Nevyždímete, soudruzi.