Společná Cesta

Když se člověk v noci probudí a musí jít na záchod, většinou trefí i po tmě. Někdy přesto zakopne o židli nebo bačkoru, která v cestě nebývá. Po-paměti po chvilce nahmatáte kliku, kterou používáte denně. Většinou to zvládnete tam i zpět bezpečně bez větších úrazů. Těch pár metrů doma. Umíte si představit být ve tmě pořád? A nejen ve svém prostředí, ale i venku, ve světě, kde se všechno mění každou hodinou, minutou... Dnes je Mezinárodní den nevidomých. O světě jejich, ale i světě, kam denně patří další postižení, je skvělá výstava Naše cesta. Ta cesta, ten svět je totiž nás všech. Jen na něj každý "kouká" jinak. Pojďme se na cestu vydat - společně!   

Nedávno jsem se seznámila s nevidomým mužem, který přes svůj handicap vidí mnohem víc věcí, než většina z lidí, které znám. Ale o něm a jeho rodině bude až jiný článek. Jen jsem ho chtěla u dnešního dne zmínit, protože mě uchvátil během pár (doslova) hodin svojí osobností a charismatem a především nesmírnou lidskostí. Teď už se ale vydejme na Výstaviště do pražských Holešovic, kde je instalována velmi interaktivní výstava, který vás nenechá chladnými. Proudí tam školy i školky, stejně jako rodiny s dětmi. Jestli jste tam ještě nezavítali, určitě tak učiňte.

Netradičně běžný den

Návštěvníci si mohou vyzkoušet každodenní život lidí s postižením. Na začátku si tak prohlédneme místnosti v domácnosti a jejich vychytávky. V kuchyni, koupelně nebo pokoji. Zkusit a zeptat se můžete na cokoliv. Průvodci jsou vstřícní a ví, o čem mluví, protože je to často součást právě jejich každodenního života. Napadlo vás (nebo vaše děti) třeba, jak nevidomí rozeznávají oblečení podle barvy? Jak lidé na vozíčku dosáhnou na věci nahoře na poličce? Jaké to je neslyšet a snažit se i přesto rozumět? Jak udělat tak běžnou věc, jako je nalít si horkou vodu na čaj? (ne, prst si nenechte opařit...) Vše je k vyzkoušení.

Běžný svět tam/tady venku

Doma si člověk časem zvykne i s handicapem. Věci má na svém místě, pomůcky vychytané, prahy odšroubované, všechno ohmatané... Ale v běžném životě nejspíš nebudete pořád v relativním bezpečí domova. A venku, tam je ta pravá divočina. Můžete si sice natrénovat obvyklou cestu, ale ani ve městě ani ve vsi se nevyhnete staveništím či opravám. Ale pro začátečníka či neznalého je náročný i zcela běžný pohyb. Ať už s bílou holí, nebo na vozíčku. A důležitá věc je, že si to nejen vyzkoušíte, ale dozvíte, jak případě člověku v této situaci pomoci, pokud to bude potřebovat. 

Hra na soustředění

Stejně tak lze nejen nahlédnout, ale hlavně vyzkoušet i koníčky a zájmy z pohledu postižených. Co takhle zkusit Braillovo písmo? Nebo něco více pohybového? Už jste někdy lezli na skálu nebo umělou stěnu? Téměř jistě. Ale už jste to zkoušeli poslepu? Věřte, že je to úplně jiný pocit. Pár desítek centimetrů nad zemí a člověk vlastně neví, kde to přesně je. Pak si zkuste na vozíčku zahrát basket nebo jiný sport a poslepu stolní tenis. Ano, je to jedna výzva za druhou. A po troše adrenalinu si může naše tělo odpočinout. Ne tak mysl, ta musí být zapojena pořád. Třeba stolní hry. Od speciálně upraveného Člověče, nezlob se, přes karty až třeba po sluchové pexeso. To se snažíte dvě stejné kostky (mají stejný zvuk) dát k sobě. Máte jich hromadu a vy protřepáváním a pozorným nasloucháním hledáte dvojice, které k sobě pasují. A je fakt, že při téhle hře se nebudete zabývat ničím jiným a budete se soustředit jen na to, jak kostka zní. 

Moje pocity

Když jsem chodila "poslepu", byla jsem naprosto zmatená, kde jsem. A to jsem na začátku žertovala, že mám dost dioptrií a místo nasazení černé masky mohu jen sundat vlastní brýle. Velký omyl. Poté, co jsem nastoupila, projela se a vystoupila z autobusu, což trvalo nějakých deset, patnáct minut, mě začala úporně bolet hlava. Chvíli se mi i motala, jak jsem tak najednou prohlédla. Možná to bylo i celkovým silným zážitkem, ale rozhodně to stálo za to. Mně i dětem. Od malička se jim snažím ukazovat, že svět není podle pravítka a každý má svoje radosti i starosti. Větší nebo menší. Můj synek je od narození potravinový alergik na dietě (což je samozřejmě oproti postižením tohoto kalibru "zívačka"), ale přesto i díky tomu chápe, že to přináší nevýhody oproti ostatním.

Tady děti vidí, co všechno mají za nevýhody postižení oproti běžnému životu (jako je třeba jen dostat se na vozíčku přes štěrk), ale také jaké mají vychytávky a hlavně to, že jsou to normální lidé, kteří nepotřebují naši lítost, ale podporu a respekt. 

Interaktivní výstava CESTA DOMŮ trvá do konce listopadu.