Vzpomínání se starostkou TĚCH Lidic

Dnes je to 76 let od vypálení obce Lidice. O rozhovor jsem požádala paní Veroniku Kellerovou. Osmým rokem je starostkou „těch“ Lidic. Ale není s obcí s tragickou minulostí spjatá jen pracovně, ale velmi osobně, rodinně.

V Lidicích jste se narodila, jaké bylo zde vyrůstat?

Ano, v Lidicích jsem se narodila a žili jsme zde společně s rodiči a babičkou a dědou. Domek dostala babička jako ostatní lidické ženy a prožila jsem zde moc krásné dětství. Měla jsem spoustu kamarádek, hodně aktivit, hráli jsme zde divadlo, vydávali časopis, a pokud to rodiče dovolili, lítali jsme stále venku a díky tomu znám i detailně okolí Lidic. To, že mají Lidice smutnou historii, jsem z vyprávění věděla už jako malé dítě.

Jak tragédie postihla přímo Vaši rodinu?

Rodina mé babičky, Ladislavy Muselové, rozené Himmlové pocházela z Lidic. Její tatínek a bratr byli zastřeleni u Horákova statku, maminka i ostatní tety zemřely v koncentračních táborech Ravensbrück a Osvětim. Takže bohužel ona jediná z celé rodiny přežila.

Jaké bylo dětství s babičkou – lidickou ženou?

Babička se o mě starala od půl roka (maminka šla do práce) a samozřejmě mi o životě ve starých Lidicích (to moc ráda) a i o noci z 9. na 10. června (velmi nerada) vyprávěla. Mně osobně to přišlo jako součást rodinné historie, bylo mi moc líto udušených, zabitých dětí, mého pradědečka i strýčka, kterým jsme chodily s babičkou každý týden zapálit svíčku na společný hrob. Pouze mě vždy upozorňovala, abych na pietním místě mluvila potichu. Vzpomínám si, že jsem jako čtyřletá či pětiletá holka nemohla pochopit význam slova pietní – pieta. A v prostorách muzea, u jezírka, na parku mezi růžemi jsme si často hráli a vůbec nám nevadilo to množství návštěvníků z celého světa, naopak byli pro nás atrakcí a my pro ně.

Vracet se ke vzpomínkám musí být pro přeživší velmi náročné…

Po návratu z koncentračního tábora babička jezdila po besedách, ale bohužel na jedné besedě se rozrušila, a přišla o svého nenarozeného chlapečka. Od té doby o smutné historii Lidic moc nechtěla vyprávět. Svým dcerám (mé mamince a tetě) moc málo a mně vyprávěla až po mých otázkách a také když už uplynulo hodně času. Vyprávěla mi o těžkém životě v koncentračním táboře Ravensbrück i co se dělo tu osudnou noc, a potom v kladenském gymnáziu.

Pamětnice nás postupně opouštějí, byla/jste v kontaktu i s ostatními?

Bohužel, čas je neúprosný a už pamětníků moc není. Samozřejmě jsem ještě hodně lidických žen zažila a měla jsem je všechny moc ráda. Jako malá jsem je všechny považovala za hodné tety, které mi pokaždé dávaly něco dobrého a také si ze mě dělaly legraci. Ráda jsem je poslouchala, když vyprávěly o životě v Lidicích a je mi moc líto, že ta doba se již nedá vrátit.

Nyní nejste „jen“ obyvatelkou, ale také hlavou obce. Jaké to je být starostkou tak významné a známé obce?

Upřímně, jsem hrdá, že mohu být starostkou Lidic. Nejen kvůli historii obce, ale já jsem byla odjakživa patriot a i když mě život v určitém období zavál na jiná místa, tak jsem byla moc ráda, že jsme se s manželem a synem v roce 1998 do Lidic vrátili.  Snažím se společně se zastupiteli ze všech sil pracovat ve prospěch naší obce a především pro její rozkvět. Je pravda, že ač jsem neuvolněnou starostkou, jsem na úřadě každý den.

Zřejmě máte trochu širší náplň práce, než běžné obce…

Rozhodně je náplň práce starosty v Lidicích rozdílná od jiných malých obcí. Kromě obvyklé práce k nám přijíždějí zahraniční delegace, velvyslanci. Pokud nám čas dovolí, účastníme se různých vzpomínkových akcí, vernisáží a podobně. Ale práce je to každopádně zajímavá a mě moc baví. A je také zajímavé pozorovat reakce lidí, když se mě zeptají na povolání. Většinou se ptají – A to jste starostkou TĚCH Lidic? A dále následují otázky, jak to vypadalo ve starých Lidicích a já moc ráda o naší historii vyprávím.

O Lidice a jejich historii je zájem i ve světě, kde všude se zajímají aktivněji? 

Ano, to je pravda, o Lidice je ve světě velký zájem. 10. června si  Lidice  každoročně připomínají v Mexiko City, v USA, ve Velké Británii, v Peru, také v Německu, v Azerbajdžánu, v Arménii a v průběhu roku se otevírají na různých místech v zahraničí výstavy o Lidicích. Sama jsem byla překvapena, když jsme v loňském roce dostali pozvání na pietní akt do Jižní Koreje, kde v roce 1919 japonští vojáci zabili 23 lidí a vypálili korejskou vesničku. Pozvání jsem s díky odmítla, protože mi pracovní povinnosti nedovolily odjet (oslavy 70 let položení základního kamene a 75. Výročí vypálení obce). A jaké bylo moje překvapení, když v letošním roce jsme pozvání obdrželi znova a dopis pana starosty 500.000 města Hwaseong přišel dokonce v českém jazyce a takové velké město stojí o následnou spolupráci s námi.

Také nesmím zapomenout na ženy jménem Lidice, které hrdě nosí jméno naší vesnice. Minulý týden jsem dostala mail od mé tety, která je s nimi ve spojení,  kde mi posílá fotku nejmladší holčičky jménem Lidice.

Přesto mají někteří lidí stále strach jet se na místo podívat. Čím byste je přesvědčila či nalákala?

To mě mrzí, že mají strach k nám přijet. Lidice opravdu žijí a jsme rádi za všechny návštěvníky, kteří k nám přijedou a obavu mít nemusí. Samozřejmě místo vypálených Lidic je smutné, ale život není jenom veselý, ale zároveň je svou holou plání působivé.

Přilehlý Růžový sad – tolik růží v různých barvách neuvidíte asi nikde na světě a za prohlídku stojí krásná, barevná mezinárodní dětská výtvarná výstava, která trvá od 1. června do 31. října. V letošním roce přišlo rekordních 30.000 děl z celého světa. Také za zhlédnutí stojí Lidická sbírka moderního umění. Památník Lidice v této sbírce vlastní obraz Gerharda Richtera, nejdražšího žijícího malíře světa.

A také nabízíme krásné místa pro uzavření sňatku: Růžový sad a také romantickou zahradu Lidické galerie. Svatby a možnost oddávat považuji za nejkrásnější funkci starosty a velmi si vážím toho, že k nám přijíždějí snoubenci ze širokého okolí.

Jaký vliv má rodinná historie na Váš osobní pohled na svět?

Možná že se více než ostatní lidé, kteří nezažili válečné utrpení, bojím válečných konfliktů. Ale možná i díky té naší rodinné historii si všeho více vážím a mám moc ráda život a snažím se neřešit hlouposti a malichernosti.

Děkuji za rozhovor a ať se Vám daří v pracovním i rodinném životě.