Utíkat ve správný čas

Běh na dlouhou trať nebyla nikdy moje silná stránka. Na základce jsem byla rychlá. Nejlíp mi šly stometrové sprinty. Ale protože běh asi tenkrát nefrčel jako dneska, dostala jsem jinou nabídku. 

Vzali mě do basketbalovýho týmu. Čemuž se dodnes při osobním vyprávění směje každý. Ale zřejmě jsem už odmala uměla překvapovat. Protože mě při zápase málem přehlédli, tak jsem rychle proběhla mezi pomalu dvakrát vyššími děvčaty a než jim to došlo, měl náš tým jasnou výhodu. Ale na výsluní jsem se nehřála dlouho, brzy si na mě dávali bacha a já šla o sport dál.

Protože jsem kromě rychloběhu stačila i párkrát parádně povyskočit, namířili mě na sportovní gymnastiku. A v jejich dresu jsem vydržela několik let. Zřejmě i na správný pohyb je potřeba si počkat. Jak říkala moje babička „všechno má svůj čas“. Já na to zvedala oči v sloup a odcházela něco rychle uspěchat. Stejně tak zvedají oči v sloup moje děti při mých nevyžádaných radách.

„Ale já to myslela dobře,“ říkala (stejně jako dnes já) moje babička, zejména když dostala pokárání, že nás straší. Když jsme se totiž neustále ptaly, kde je maminka, tak nám odpovídala, že se běžela utopit do rybníka. Vyrůstala jsem v rodině plné nadsázky a humoru, ale vzhledem k tomu, že jsme opravdu bydleli přímo u rybníka a maminku jsem nadevše nejen milovala, ale i potřebovala, tak jsem z toho dostala tiky.

Teprve když jsem se po skončení vlastní dvojité mateřské poprvé po šesti letech vyčůrala bez „Mamíí, kde jsííí?!“, tak jsem pochopila, že vlastně svým způsobem svoji snachu bránila. Nebylo to jediné, co jsem pochopila až po letech. A nebylo to jediné, co jsem jí až po letech odpustila. Teprve když umřela, odpustila jsem jí, že si na bráchovu svatbu vzala kožich. I přes moje usilovné prosíky a protesty.

Přesto, že jsem vyhrožovala, že uteču. Pro mě to tehdy bylo to nejhorší, co mohla udělat. Pro ni to bylo to nejhodobóžovější, co si mohla vzít. Na mojí svatbě o sedm let později už nebyla. Sledovala to z druhého břehu a je otázkou, jestli přitom měla ten norkáč, nebo ne. Ale věřím, že si ho i v tom pařáku oblíkla. Protože měla svoji hlavu a stála si za svým. Stejně jako já, když jsem odmítla skočit.

Moje hlava nepřistoupila na salto z kladiny. Tehdy to bylo rychlé rozhodnutí. Maminka plakala. Radostí. Byla na mě pyšná, ale zároveň roky trnula hrůzou, že si rozrazím lebku nebo srazím vaz. Od té doby běhám. Ale jen krátké a nezbytně nutné tratě. Marně mě přátelé přemlouvají ke společnému přespolnímu běhu. Od kladiny dělám rozhodnutí celkem rychle, ale na běh ještě nedozrála správná doba.

„Všechno má svůj čas“, říkám jim a(č) vím, že to se mnou myslí dobře.