V srpnu roku 1968 pro mne jako desetiletého kluka tato dramatická událost nebyla životním milníkem a spíše jsem ji bral jako zpestření mého dětství.
Dnes, s odstupem padesáti let zjišťují, že až tak neoslovuje a je velmi vzdálená pro podstatnou část dnešní mladé generace.
Na mé vzpomínce je důležitá zajímavá souvislost. Děj se odehrál v Novém Bohumíně, dnes Bohumíně, koncem srpna 1968 a vlastně jsem se tehdy zvláštní hrou osudu poprvé nedobrovolně podíval do Českého Těšína.
Bydleli jsme přímo naproti kasáren, před kterými již několik dní stály sovětské tanky a obrněná vozidla. Po pár dnech se máma nechala uprosit a konečně mne pustila ven. Snad i proto, že se kolem sovětských vojáků tvořily hloučky našich sousedů a o něčem spontánně diskutovali. Pamatuji si jen útržky rozhovorů, kdy se vlastně vojáci okupační armády dotazovali, kde vlastně jsou a naznačovali, že mají žízeň a hlad. Vzpomínám na starého pana Franka, který celý v slzách chtěl od nich slyšet, proč jsou vlastně tady. Emoce převládaly na jedné i druhé straně, vesměs končívaly výměnou cigaret a doporučením „Iditě damoj, malčiky“.
Já jsem se potuloval kolem pásových vozidel pozoroval holící se vojáky na věži a představoval jsem si, že jsem Janek ze seriálu Čtyři z tanku a pes, který zrovna začátkem prázdnin uváděla polská televize. Když tu na mne jeden zavolal: “Malčik prichadi zděs, chočeš ty posmatreť v tank“? Rusky už jsem něco znal, tak jsem horlivě přikývnul. „Priněsi chlieb a ja tebje tank pakažu“ ozval se snědý voják sedící na hlavni tanku T-55. Později se mi představil jako Saltan z Gruzie. To byla výzva! Doma jsem nenápadně popadl již nakrojený bochník, strčil ho pod tričko, do kapsy u tepláků přidal dvě cibule a upaloval k vysněnému vozidlu. „Charašo, charašo,“ usmíval se Saltan a zároveň mne jeho mohutné tlapy vyzvedly na věž tanku. Druhý „saldat“ otevřel poklop a Saltanovy ruce se zachovaly jako výtahová klec. Pomalu jsem byl spouštěn dovnitř vozidla. Když jsem se ocitl v kovových útrobách obklopen ostrými nábojnicemi, které byly pomalu vyšší jak já, ze strachu jsem měl málem plné tepláky. Mezitím se venku strhl povyk, že Rusáci zavřeli do tanku malého Milana a všichni se začali shánět po mých rodičích. Otec přispěchal ze železáren na vypůjčeném motocyklu. Pamatuji si jen jeho nazlobený výraz v obličeji v průlezu a pak, jak se mi napíná tričko s reklamou “Vitana vaří za vás“, za které jsem byl vytažen zpět na slunce.
Raději nebudu popisovat, co se dělo u nás doma, kam si mne sršící blesky otec přinesl skoro v podpaží. Jen skončil jeden můj okamžik utrpení, už se objevil další, to, když rodičové zjistili ztrátu chleba. Nedivte se, ale snad celý týden po obsazení Nového Bohumína obchody fungovaly jen hodinu denně a sehnat pečivo bylo mnohdy nad lidské síly. Na pekárnách visely nápisy jako „Chleba pro okupanty nemáme“ a podobně. Za trest jsem musel s tátou na motorce objíždět pekárny, abychom vlastně měli co jíst.
Nakonec otec dostal informaci, že možná v Dětmarovicích chleba je. Cestou jsme míjeli kolony sovětských aut, tanků a obrněných obojživelných transportérů BTR-50. Táta dobře znal tyhle bojové stroje sám sloužil na vojně jako tankista. Sem tam se na kolonu snažilo najíždět osobní auto Škoda 1202, z jehož oken mladí lidé mávali československou vlajkou a přes megafon provolávali vlastenecká hesla směrem k armádní koloně.
V Dětmarovicích chleba už nebyl. Další doporučení nasměrovalo otce na Karvinou. Cestou tam jsme zažívali podobné situace. Někde před Karvinou otec prudce přibrzdil, protože si všiml staré paní, která si nesla pecen. Svěřila se nám, že karvinské obchody jsou všechny pozavírané a chléb ji přivezl syn až z Českého Těšína. Jawa 125 kývačka opět zaburácela a rozjeli jsme se směrem na východ. Bylo třeba i někde natankovat, ale po celé trase včetně Českého Těšína byly benzinové pumpy ze známých důvodů uzavřeny. Vypomohl nám neznámý občan z Louk nad Olší a ze své motorky doslova vycucl benzín do nádrže té naší. Lidi v té době měli velkou ochotu si navzájem pomáhat. Poznal jsem to i já, když mi paní domu strčila do ruky bramborový placek. Ještě mám v živé paměti českotěšínské viadukty a náměstí, kde jsem čekal na svého tátu, který se ani nevím odkud vynořil s bochníkem chleba v síťovce.
Tenkrát jsem vůbec netušil, že přesně za deset let se Český Těšín stane mým domovem, do kterého uvedu svou rodinu a který mi tak přiroste k srdci. A ten těšínský chleba je pořád stejně dobrý.
