Odhalený chmaták tabáku

V dnešní době, když se tak zeptám lidí, jak se jim daří v práci, zpravidla nasadí zkroušený výraz ve tváři a mávnou rukou.

Holt časy se mění, ale vězte, byly i takové, kdy se kluci horničtí na tu svou rachotu na šachtě těšili. Říkávali: „Když už se nadřeme, ať se taky zasmějeme!“

Vzpomínám si na úsměvnou příhodu v jednom rubáňovém kolektivu, kde se chlapům ztrácel tabák. Čtenáři určitě vědí, že se v dole nesmí kouřit, ovšem žvýkat tabák je povoleno. Ten neslouží horníkům jen jako náhražka cigarety, ale udržuje v ústech vlhkost pro lepší zbavování se vdechovaného uhelného prachu. Dobře k tomu posloužil tabák značky Bača, nebo Taras Bulba. Ten se nasypal do igelitového pytlíku zvlažil vodou a někdy také rumem. Následně se celá směs důkladně protřepala a pak jen stačilo prsty nabrat takzvanou slivku a vstrčit hluboko do úst za škraň jak se říká na Moravě. Žvýkáním se vyprodukovalo hodně slin, které horníci odplivovali kolem sebe, nebo jim také stékali po bradě v zápalu pracovního nasazení. Někteří míchači tabáku mu dokázali přidáním různých esencí přivodit tak lákavou vůní, které neodolali ani nekuřáci.

Ráno přišli chlapi na pracoviště, doslova zhltli svačinu z kapsy fárací blůzy, vyndali tabáček, naložili si řádně do úst (v hornické hantýrce si založili slivku), zbytek si dali do kapsy u kabátu, ten se pověsil na háček z drátu a šlo se do rachoty.

Frézy kombajnu se roztočily a ukrajovaly plástve uhlí. Hluk a prach, že člověk stěží zahlédl svit hornické lampy, to vše nahrávalo neznámému lapkovi, který využíval situace a vykrádal tabáček z pověšených blůz.

Bylo to na denním pořádku a rubáňová osádka nebyla schopna pachatele vypátrat. Až někdo dostal nápad nastrouhat do tabáku tuhu z fialové inkoustové tužky.

Směna probíhala v očekávání, jestli pastička zaklapne, a skutečně.

Když naši amatérští detektivové přicházeli k těžní kleci, kterou horníci vyjíždějí na povrch, nemohli si nevšimnout bujarého veselí, jež zde panovalo. Uprostřed klubka smějících se havířů nechápavě stál hlídač pasového dopravníku Vendelín, kolem pusy fialový, že by mu záviděli i pohádkovi Gumídci prahnoucí po hopsinkové šťávě, a rukou si utíral fialově zbarvené sliny z tváře.

Největším trestem pro Vendelína nebylo to, že mu kvůli dlouhému mytí obličeje ujel i poslední autobus, ale ztráta důvěry kolektivu, která se jen velmi složitě získává zpět.