Jak si Šimon do kalhot nadělál

Vzpomínám si na své první dny v havířské partě, kde dělali chlapi, jenž někteří měli odfáráno 30 let, co jsem si vůbec nedokázal představit, že je někdy budu následovat.

První cenné rady jsem obdržel již první šichtu kdy se mne ujal předák Lojzek a pravil:"Synku hlavně ze sebe něrob chytreho a radši se deset razy zpytej, než bys zrobil nějaku cypovinu". Pak odplivl hustou slinu zabarvenou od tabáku a dodal:"Žadny učeny z něba nespadnul čas ukaže či se na tu robotu hodiš".

Lojzek už je v hornickém nebi, ale jeho rada je v dole stále aktuální.

Jednou jsme dostali do party nováčka, který již na první pohled vzbuzoval dojem, že snědl všechnu moudrost světa, ale opak byl pravdou. Jmenoval se Šimon a pocházel z malé vesničky nedaleko Čadce. Že to sním nebude jednoduché jsme poznali už když dostal první otázku, jestli u nich taky na noc přikrývají studny, aby se z nich přes noc nevylila voda, když se ta zeměkoule otáčí? Pohotově odpověděl:" Veď hej".

Při každé společné debatě musel mít vždy navrch, jelikož všude byl všechno znal. Prostě takový brouk Pytlík, nebo jak mu také říkal jeho soused Palo chrobák Vreco.

Ráno před směnou se pročítali noviny hlavně sport a černá kronika, ve které se psalo o postřeleném divokém kanci, jenž zaútočil na myslivce a těžce ho zranil. Šimonko dal do placu hned svou osobní zkušenost, kdy se taky zúčastnil honu na divočáka, kterého pronásledoval. Najednou se kanec zastavil, otočil se a pádil směrem na našeho chytrolína Šimona. Ten nám dál s vítězoslavným výrazem ve tváři sděloval, že ač mu došli náboje nezaváhal ani chvilku a začal šplhat na nejbližší břízku k samé koruně. Jenže tenký kmínek stromu se začal naklánět pod jeho vahou přímo před kance. Když Šimon žuchl vedle něj na zem ten se lekl a utekl do lesa.

Podobných historek jsme slýchávali denně několik. Například jak si vyrobil rogalo z trubek, které se používá na stavbu lešení a motorkou ho roztahovali na poli, až vzlétl. Pohár naší trpělivosti přetekl při jeho vyprávění, jak dokázal zhypnotizovat vzteklého německého ovčáka, který na něho vyběhl, když se vracel z hospody domů.

Začali jsme vymýšlet plán, který by našeho mluvku dokázal nějak nachytat a vytrestat. Vypozorovali jsme, že objekt našeho zájmu si každé ráno před s fáráním do dolu vysrkal dvě vitaminózní polívky, které horníci dostávají před směnou. Pak sfáral první klecí, aby byl první v důlním skladu náhradních dílů pro dobývací kombajny trochu se kapánek protáhnout, než přijdou ostatní. Dveře do skladu byly železné opatřené zámkem na jejich vnitřní straně. Pokud je chtěl někdo odemknout musel prostrčit ruce kruhovým otvorem dovnitř k visacímu zámku. A to právě mělo být nástrojem našeho plánu, jak Šimona převychovat.

Horníkům se ten den vydávala zelná polívka, která měla zvláště nadýmací a projímací účinky. Šimon si s chutí dopřával své dvě vrchovaté misky „kapustnice“.

My jsme mezitím využili situace k rychlému sfárání do dolu a s hasnutýma světly jsme čekali za zamknutýma dveřmi na Šimonův tradiční otvírací rituál.

To už se v důlní chodbě objevilo mihotavé světlo, které avizovalo Šimonův příchod.

 Těžce vzdychající se zastavil přede dveřmi hledaje klíč k odemknutí železných dveří. Po té nacvičeným pohybem prostrčil ruce skrze otvory ve vratech směrem k zámku.

Teď udeřila naše chvíle. Uchopili jsme jeho ruce a spustili takový štěkot, co by nám záviděl i pes baskervillský. Z druhé strany se ozvalo táhlé zavytí a jeho namodralé paže se začaly pomalým hadím pohybem stahovat zpět a kolem vše ztichlo.

V obavách otvíráme dveře a v ten moment nás do nosu udeří strašný zápach. V záři našich lamp uzříme sedící bledou Šimonovu postavu, která k nám plačtivě promluvila:"Chalani ja som sa zosrál".