O hornících je všeobecně známo, že pokud by jim v jejich pracovním úsilí sem tam nezabránila matka příroda, a to někdy až hodně nešťastně, už by se dávno prokopali do Austrálie.
Ono se taky nebylo čemu divit, když si to člověk promítne o pár desítek let v čase nazpět.
Překonej sám sebe a vytrvej! Závazky BSP (Brigády socialistické práce) se předháněly v údernických sloganech, které někdo vymyslel a havíři v dole to odedřeli. Dodnes nechápu, jak se ti chlapi přes to dokázali přenést s úsměvem a hlavně vtipem. „Mnie niezajimo, že mo Lenin sto roków, mnie zajimo, co za to dostanym zapłacóne! Bo też se może stać, że mnie kopnie baba do dupy a pak se możesz wyngiel nafedrować sóm z Leninym!“ říkával kamrat Tadek vedoucímu úseku. Vše se to tak nějak přecházelo s humorem a nikdo neřešil podobné narážky.
To si vzpomínám na událost spojenou s 35. výročím Vítězného února v roce 1983. Oslava se měla konat u sochy Klementa Gottwalda v Karviné poblíž obchodního domu Prior. Na šachtě začal probíhat velký nábor „dobrovolníků“ na zmíněnou akci. To se nevyhnulo ani našemu kolektivu. Už v dole na „przodku“ nám nadřízení sdělili, ať ze svého středu vybereme dobrovolně minimálně pět dobrovolníků, co ponesou „fany“ a třepetalky, jinak nebudou žádné dovolenky, jak někdo „zadupie szychte“ (zaspí do práce). To by byl ovšem pro většinu vážný problém. Vyřešil to nakonec Witold z Hradiště: “Syncy, jo móm zrowna urodziny, tak was przi tej cypowinie pozywóm na półke!“
Jako jeden muž jsme na ROH (Revoluční odborové hnutí, čili odbory) nafasovali třepetalky a závodní autobus nás odvezl do Karviné. Byla ještě tak hodinka a půl času do začátku slavnostního aktu, a navíc mrzlo až praštělo, tak jsme vlezli do nejbližší hospody Orava. Třepetavé praporky červené barvy na ládnicích (dřevěná tyč používaná pří ládování střeliva do děr v čelbě) jsme opřeli v chodbě a zmizeli v útrobách šenku.
Witold se ukázal jako velký grand. Grog, svařák, pivo a vodku nechal několikrát otočit a čtenář už si sám domyslí co to udělá z chlapama, když naposledy jedli v šest ráno v důlním vláčku při cestě na pracoviště. Oslavenec to také odnesl nejhůře – bez cizí pomoci nebyl schopen chůze. Navíc jsme zjistili, že nám cikánčata odcizila tyčky z třepetalek a před hospodou s nimi nacvičovaly kung-fu. Narychlo jsme sesbírali zbytky silonových látek z praporů, drapli milého Witka mezi sebe a pádili se zařadit do šiku před sochu Gottwalda. Projev střídal projev a my se střídali v podpírání Květoše, aby se nám neskutálel k nohám členů Lidových milicí (ty měly dovětek „ozbrojená pěst dělnické třídy) pod hlavní tribunou. Ani nevím, jak jsme to tenkrát dokázali.
Na druhý den nás před kanceláří čekal předseda ROH a celý brunátný v obličeji křičel: “Co vy cypi staři si myslite, že nebylo z te tribuny poznat, jak je ten Witold navaleny! Jestli mi okresní tajemnik strany sežral to, že měl po šestnáctce, tak budete mít štěstí“! A věřte sežral, že se mu nohy podlamovaly z dvojité směny! Následně vyšel v novinách pochvalný článek o uvědomělých hornících, kteří bez ohledu na odpočinek po namáhavé práci podpořili svou účastí velkou myšlenku Vítězného února.
