Film Dukla 61 přinesl divákům sondu do života a práce horníků a svou vysokou sledovaností nabudil také novináře, aby nějaké ty hornické pamětníky vyzpovídali.
A tak jsme se mohli dočíst, proč mají havíři černé oči. Proč se v dole žvýká tabák, že v hornických rodinách bývá o výplatách více než živo a tak dále a tak dále.
Jací ti horníci vůbec jsou lidé? Nedá mi to, abych já, co na šachtě odfáral skoro 40 let, je nepředstavil v trochu jiném světle. Osobně jsem přesvědčen o tom, že havíř je především nejtolerantnější a nejpřátelštější člověk snad na celém na světě. Musí, jinak by na velmi omezené ploše, v horku a prachu, v neustálém vědomí toho, že už nikdy nemusí uvidět slunce, často tělo na tělo s cizím člověkem, nevydržel.
Nemůže si sám vybírat spolupracovníky, a tak v takovém kolektivu pracovali či pracují i ti, co se dostali do křížku se zákonem. V dlouhém období po roce 1948 byli pod zem odsouvání lidé s jiným politickým názorem a v nemalé míře různého náboženského vyznání či barvy pleti. Horník nikdy neví, který z nich mu podá pomocnou ruku v případě nebezpečí, o které v dole nebývá nouze. Ty těžkosti, nutnost se rychle přizpůsobit podmínkám a svěřit svůj život do rukou cizích chlapů, vytvořily specifický druh homo hornicus. S odlišným jazykem, zvyky i typem humoru. Specifického hornického humoru si všimli i spisovatelé (např. František Stavinoha).
Tak například Karel byl původně drážní inženýr a vyměřoval trať Bohumín–Žilina, ale špatnou domluvou odstavil měřicí vůz v hodnotě statisíců korun na špatnou kolej, kde ho srazil projíždějící rychlík. Trestu odnětí svobody za újmu způsobenou národnímu hospodářství unikl jen podepsáním práce v dole bez nároku na finanční zvýhodnění (i když toho se později dočkal).
Polda, ten zase vynikal nepovedenýma útěky přes statní hranice ČSSR na západ. Jednou ho chytli v Polsku, kde se snažil zahrabán v uhlí na polské lodi dostat do Švédska. Ovšem zapomněl, že polští celníci měli svého Šarika, který ho v Gdaňsku vyčmuchal. Pak to zkoušel někde na Šumavě přeletět rogalem. Skončil ve špitále, pak v base a následně na šachtě.
Pepa, ten měl zase smůlu na ženské. Místo aby šel na noční šichtu, tajně se uzavřel v zimě doma na balkoně, kde chtěl tu svou ženušku nachytat při nevěře a získat důkaz pro rozvodový soud. Dočkal se, ale stálo ho to zápal plic a dva roky natvrdo za těžké ublížení na zdraví. Jinak to býval velmi zručný strojník razicího kombajnu.
Petr – svědek Jehovův – seděl neuvěřitelných devět let za odmítání vojenské služby. Jak nám tvrdil, vyučil se holičem a v ostravské věznici Heřmanice stříhal i bývalého prezidenta Havla. Přesto všechno rozuměl hydraulickým systémům v dole jako málokdo.
Cikán Ferko, jinak veselá kopa, měl tuze rád alkohol a trpěl velkou averzí vůči uniformám. Po návratu z vězení na něho zbyla jen šachta, kde vydržel doslova makat dobrých deset let a v roce 1995 se stal majitelem firmy na výkopové práce.
Gustav, ten zase zpronevěřil stranické příspěvky jako pokladník tehdejší vládnoucí politické složky. Faktem bylo, že práci moc nedal, ale po listopadu 1989 dokázal svého trestu náležitě využít a pak jsme jen sledovali jeho novou politickou kariéru.
Venoušek to neměl v životě vůbec lehké. Raději než za sukněmi se otáčel za kalhotami. Přišel odněkud z Prahy po rozchodu se svým přítelem a rovnou se nechal naverbovat do dolu, aby mezi cizími lidmi a hluboko pod zemí rychleji zapomněl na zhrzenou lásku. Utajení jeho sexuální orientace netrvalo dlouho a při jeho příchodu do společných sprch někdo vždy zavolal: Syncy, otoczcie se dupami ku ścianie, bo Vena idzie. Niech se mu kilof nie rajbnie!
Slovák Paľo ze Skalitého dokázal vyrábět výborné oštiepky a se sbíječkou se uměl ohánět jak samuraj mečem. Bývalý poručík Vietcongu byl přezdívaný „Hotinka“, protože zásoboval celý karvinský revír digitálkami. Sice nemohl unést kabelu plnou střeliva, ale v Karviné ho pod taškami se zbožím nebylo vidět.
Maďar Imro, požární hlídač pásových dopravníků, zase nepustil lopatu z ruky ani po odpracované šichtě. Aby mu ji někdo neukradl, brával ji po směně s sebou domů.
A tak bych v tom výčtu postav mohl pokračovat snad do nekonečna, ale nerad bych opomněl ty horníky, pro které tohle specifické povolání bylo doslova srdeční záležitostí a dědilo se z pokolení na pokolení. Úcta a stavovská čest vůči „černému“ řemeslu nepominuly ani v nynější době zašlé hornické slávy, kterou snad na nějaký čas oprášil svým filmem Dukla 61 David Ondříček.
