Hornická sabatora to je vlastně pracovní kabela, ve které se nachází, co takový horník potřebuje, aby vydržel celou směnu v uhelně včetně dobré nálady.
Tak jako každý den před směnou, než chlapi nafárali do porubu a kombajnér roztočil frézy důlního kombajnu, sesedli si pěkně druh vedle druha pod štusem na dolovinu, vytáhli hornické svačiny a komentovali, co bylo právě aktuální doma i ve světě.
Janek Gajda, nejstarší člen hornické party ihned vyrukoval s dotazem na mladší členy kolektivu: „Tož koho jste volili synci?“ Mladíci převalovali v ústech hornický kotouč (speciální název pro karbanátek) s chlebem a jeden z nich Pišta, který denně na šachtu dojíždí z Čadce na Slovensku, zareagoval: „Keby som mal v Čechách trvalé bydlisko, tak volím Andreja!“ „Strč si ho do řiti a odvez si ho zpátky na Slovensko, jedině Pavel to jistí“, naštvaně na Pištu zareagoval kombajnér Vladek. Zbytek svačiny se už ale nesl v bojovném duchu. Volební kampaň prosákla až kilometr pod zemský povrch a horníky rozdělila na dva téměř nesmiřitelné tábory.
Havíř Gajda, když si uvědomil, co svým dobře míněným dotazem zapříčinil, začal uklidňovat horké hlavy, aby synci ještě něco při robotě nezadupali, protože do šichty bylo hodně daleko. Když se mu je jakž takž podařilo uklidnit, začal jim vyprávět historku, kterou slyšel od svého dědka, který koncem padesátých let minulého století fáral na jedné z ostravských šachet. Tenkrát byl hlavou československého státu Antonín Novotný. Političtí pohlaváři se v té době často a rádi ukazovali mezi pracující třídou. A tak i prezident Novotný sfáral těsně po svém zvolení mezi havíře. Elitní skupina vedená ředitelem šachty kráčela důlní chodbou, která byla pro tento účel speciálně vybílená vápnem a šroubové spoje hajcmanů (důlní železná oblouková výztuž) včetně matic měly červený nátěr. Pracující v dole dostali jasný befel. V žádném případě ani nevystrčit hlavu ze svých pracovišť, aby se náhodou delegaci nepřipletli pod nohy. Vedení dolu dobře vědělo, čeho jsou chlapi schopni a nedej bože, že by se si někdo spustil hubu na špacír. Ovšem, jak už to bývá, vše nejde podle představ a Murphyho zákony platí i v dole.
Skupina si všimla, že v místě, kde se chodba rozdvojovala, probleskuje světlo důlní lampy. Antonín Novotný projevil zájem jít tím zrovna tam. Ředitele polil studený pot a všichni vykročili tím směrem. U vzduchového vrátku klečel člověk a snažil se odseknout rezavou matici na brzdovém pásu. Prezident k němu přistoupil.
„Copak tady děláš, soudruhu?“ ptal se zvědavě.
„Opravuji vrátek, pane prezidente. Poslal mne tu hlavní předák, a tak jsem tady.“
„Správně soudruhu, každá porucha v provozu stojí naše socialistické hospodářství nemalé peníze. Tak opravuj, opravuj.“
Na to se delegace odebrala již určeným směrem prohlídky šachty. Když se po hodině vraceli nazpět, horník zde ještě byl.
„Copak to tady ještě děláš, soudruhu?“ otázal se prezident zvědavě.
„Vždyť už jsem vám to říkal, pane prezidente. Opravuji ještě ten vrátek.“
Antonín Novotný se zamračil a přísně pravil: „Ale soudruhu, takovou dobu? Vždyť já bych to měl hotový za dvacet minut.“
Muž v montérkách na něj pohlédl, pousmál se tak, že mu přes černý obličej zazářily bílé zuby a řekl: „Vy ano, pane prezidente. Vy jste přece zámečník. Ale já jsem vystudovaný advokát.“
Všichni havíři vyprskli smíchy. Dobře věděli, jaké existence se mnohdy mezi ně dostaly. S kriminální minulostí, politicky nespolehliví lidé, ale i s různým náboženským přesvědčením. A v padesátých letech minulého století vidět faráře, či inženýra házet v dole lopatou uhlí na pás bylo celkem běžné. Ale to už zavelel hlavní předák, že je nejvyšší čas se chytit roboty. Havíři si nacpali slivku tabáku do úst a pomalu splynuli s tmou v dlouhém uhelném porubu.
Zdař bůh!
