Vinobraní a plody naší práce jsou za dveřmi?

Bobule pomalu dozrávají, chtělo by to ještě trochu víc sluníčka, každopádně příští víkend začínáme sbírat hrozny. Sice bylo tento víkend trochu pod mrakem, ale i tak byl pohled na úhledné řádky balzámem pro mou duši. Už se nemůžu dočkat, až do vinohradu vyrazí povedená partička sběračů, užijeme si spoustu legrace, ale taky nás budou bolet pěkně záda.

V sobotu večer jsem se vracela z Lednice zpátky do Prahy. V dobré náladě s trochou burčáku v krvi, mě napadlo vyrazit ještě na jeden pražský večírek, na který nás pozval jeho organizátor.  Tušila jsem, že to nebude jen tak, ale burčák mi bublal v žilách a říkal „jen jdi, bude veselo“.

Party byla velkolepě a extravagantně pojata, přišli na ni velmi významní hosté, hodně „důležití jedinci“ a já s manželem.

Už při vstupu mě zarazil tázavý pohled několika dlouhodobých známých s doslova napsaným otazníkem na čele. „Co TI tady chtějí?“ Netrvalo dlouho a začaly se na mě hrnout dotazy a poznámky typu: „Proč jsi to udělala, proč jedeš proti Topolovi? Vy jste se zbláznili, že jo? I kdyby to byla pravda, tak tohle se prostě nedělá, nesluší se jít proti Mirkovi, atd.“

Při snaze vysvětlit důvod mého jednání, zazněla z druhé strany odpověď: „Víme, nebyli jsme u toho, tak to nemůžeme soudit, ale proti Mirkovi se jít nedá…“ Mám na to jedinou odpověď, půjdu proti komukoliv, kdo neprávem napadne mě nebo mou rodinu. Vždyť i s mým manželem v lecčem nesouhlasím, a proto s ním budu diskutovat a budu se snažit vysvětlit svůj postoj, nebo pochopit ten jeho.  NIKDY,  nebudu jen sedět, mlčet a koukat, jen proto, že přesně tohle dělá většina „stáda“.

Premiér Topolánek byl ten, který poslal novináře na mou adresu. Když se Topolánka na tiskové konferenci ptali na Baroše, měl buď mlčet, nebo říct pravdu. Udělal, jak udělal.

Opravdu mě to pobavilo, s jakou vážností ve tvářích se předháněli jeden před druhým, jak zkušeně moralizovali a zasvěceně radili. S úsměvem na rtech a sklenkou vína jsem pobaveně přihlížela jejich pozérství. A v hlavě jsem viděla zelené řádky, a veselou chasu v našem vinném sklepě.

Je zajímavé, jak snadno Vás mohou někteří lidé rychle zavrhnout.  Je zajímavé, že většina těch, kteří mne teď soudí, jsou bezpohlavní „nestraníci“, kteří moc dobře vědí, jak je výhodné surfovat mezi jednotlivými „výhodnými kontakty“.

Ono to člověku někdy může chvíli trvat, než se zorientuje, není to jednoduché, každou chvíli mi padá brada v němém úžasu nad tím, či oním. Každou chvíli přemýšlím i sama nad sebou jestli dělám to, či ono správně.

V mnoha lidech jsem se zklamala, myslela jsem si, že jsou dostatečně inteligentní a zajištění, aby se nemuseli před nikým plazit po zemi, zmýlila jsem se a chápu je. Nemají jinou možnost, obchody se musí udržovat a je nutno občas „zatopit pod kotlem“, aby bylo na novou jachtu nebo osobní tryskáč. Ruku na srdce, létat na dovolenou „sockou“ už není in.

Ale není všem dnům konec, věřím, že během následujících dvou měsíců se názory mnohých z nich ještě několikrát změní, protože tu či onde foukne trošku jinak voňavější větřík, který přifoukne něco na hromádku, nebo rozfouká ohýnek pod kotlem.

Text: Michaela Cibulková