Tuto větu pronesl Petr Nečas 3.12. na programové konferenci ODS, která se konala v Ústí nad Labem.
Vzhledem k tomu, jak se především v posledních měsících společnost polarizuje, v podvědomí lidí jsou za vydatné pomoci maistreamových médií označovány stále nové a nové skupiny těch, které je snaha zařadit do skupiny když ne „delikvent“, tak alespoň „flákač“, slova Petra Nečase mě ne snad překvapila, o hnědnutí (či jen populistickém a veřejností s radostí kvitovaném hrubnutí ?) naší polické scény a bohužel nejen na té pravé straně politického spektra nemám iluze, ale i tak mě to dnešní programování naší ještě nedávno nejsilnější vládní strany trošku vystrašilo. Na druhou stranu vím, jak spousta posluchačů premiérova projevu a čtenářů komentářů napsaných k programové konferenci zajásala a pověděla si, že konečně bude v Čechách dobře, protože flákačům a delikventům zatneme tipce a ušetříme tak.
Ti druzí by možná tento blog neměli dále číst, zbytečně by si pokazili náladu a častovali mě nevybíravými slovy, která napsána nemají jiný efekt než rozbouření žluči toho kdo častuje.Flákač, delikvent.
Deklasovaný živel, osoba práce se štítící, příživník, vekslák, vatikánský agent, nepřítel lidu, kulak, recidivista, revizionista, oportunista. V naší nejen novodobé historii je nálepkování zvykem, nakonec každý jsme nějaký a pokud neškodíme svým bližním, neměli by jsme se za to stydět. Novodobým trendem posledních dvaceti let a jistě správným, je ale i oficiální stratifikace společnosti. Už si nejsme rovni, už nejsme dělníci, rolníci a pracující inteligence, dnes jsme sociálně slabí, sociálně nepřizpůsobiví, osoby bez domova, osoby bez přístřeší, jsme nižší střední třída, střední třída, vyšší střední třída, hight society a co já vím, jak ještě se nám říká ?
Jedním z původních záměrů pojmového označování různě úspěšných či neúspěšných společenských skupin bylo nejen rozdělení společnosti na ty „dobré“ a „špatné“. Sociologové, filosofové, politologové, lidé zabývající se zkoumáním společnosti nejen z hlediska ekonomického přínosu jednotlivce pro společnost v které žije, takto začali jednotlivé osoby a sociální skupiny označovat i proto, aby ti co moderní společnosti vládnou, tedy politici, kmotři, říkejte si jim jak chcete, mohli se lépe zorientovat v tom nejtěžším bodě vládnutí. Přerozdělování, sociální transfer, – slova, která v posledních letech získávají stejně pejorativní nádech jako třeba slova zoofilie. No řekněte, co je pro vás přijatelnější a co mi radši dovolíte ? Zvýšit, zachovat soiální dávky, nebo se věnovat nějaké ovci ? Až na pár skalních ochránců zvířat a estétů většina kývne na to druhé.
Jaký vlastně mají a měli sociální transfery smysl ? Proč takové věci – dávání peněz, jídla, jakékoli jiné pomoci a často poskytované i bez větších měřitelných zásluh příjemců, lidé vymysleli ? Na samém počátku byla docela obyčejná lítost, mezigenerační, mezilidská solidarita; tedy když on má hlad a já mám kus masa, chleba, dám mu aspoň kousek, ať mi tady neumře a nezamořuje vodu Hrála tam také roli vděčnost – dětí k rodičům, těch co vládli a vedli k těm sloužili a poslouchali, pak přišel i strach – když bude hladových moc, můžou ve svém zoufalství přijít a nejen vybílit sýpky, ale i vypálit osadu.
Monoteistická náboženství přinesla trochu jiný pohled, nebo spíš další pohled na věc. Na samém počátku především křesťanství byl příklad chudoby, který s sebou přinesl Ježíš Nazaretský, král židovský. Vzpomínáte, že ho tak Římané Pilátovými slovy otitulovali ? Iesus Nazaretus, Rex Iudaeorum. Jedním z hlavních filosofických nástrojů křesťanského myšlení v jeho čistě podobě byla láska k bližnímu, úcta a pokora před chudobou, jednou z hlavních a to nejen křesťanských, ale i judaistických, islámských, hinduistických, budhistických filosofických směrů bylo pomáhání těm, co to potřebují.
Tady se asi konečně začínám dostávat k meritu věci. Kdo pomáhání a jaké potřebuje a proč ho vlastně potřebuje ? Zkuste se zamyslet nad tím, kam by jste Židovského krále zařadili, pokud by jste měli měřítko dnešních majoritních hodnot (majetek) v letech jeho smrti ? Nebyl by pro vás docela obyčejná „socka“, kterýmžto vidláckým pojmem se dnes s nekonečnou oblibou lidé bez majetku označují ? Socka sice u některých lidí oblíbená, ale i tak společenský parvenu.
Jo, je to problém, ve vnímání lidí se do vyšší střední třídy či hight society může dostat i úspěšný pasák, drogový dealer nebo člověk, který byl ve správnou dobu na správném místě a třeba mu do klína spadli akcie nějaké neznámé společnosti v hodnotě pár desítek tisíc korun, ale protože se jednalo o finančního génia, intelektuála, který dokázal vystudovat i vysokou školu během několika málo měsíců, díky své genialitě dokázal také tyto akcie během pár měsíců prodat za desítky, stovky milionů. Takový člověk je samozřejmě také Král a budeme na něj a jemu podobné rovněž po generace vzpomínat a pro jeho nabitá konta se mu budou stovky tisíc lidí klanět. Tanečky kolem Zlatých telat byly vždy pro některé lidi prospěšné, ať už se tančilo kolem ohňů, nebo se zakládali nové politické strany.
No ale teď už konečně k těm sociálním transferům.
Co myslíte, potřebuje takový Král, ať už ten náš příslušník hight society, nebo ten o kterém už bylo psáno, ten Rex Iudaeorum, sociální dávky, jakoukoli jinou pomoc státu – sociální transfer, třeba ve formě zastropování daní a pojištění, státních dotací na golfový klub ? Kdo zneužívá sociální dávky, sociální transfery ? Kdo je flákač a delikvent ? Kdo společnosti škodí víc ? Ten, který měsíčně čerpá pro své holé přežití řádově tisíce korun nebo ti, co státní kasu připravují o desítky miliard ročně ?
ODS a další neoliberálové na to konečně přišli po celém světě, už umí i označit viníky a dokáží zjednat nápravu. Viníky jsou především u nás, v krásné České zemi, ti cikáni, důchodci, zdravotně a tělesně postižení, nezaměstnaní a další paraziti, flákači a delikventi. Jsem moc rád, že už mám jasno.
Opravdu moc rád bych věděl, kolik si třeba invalidní důchodci nebo Romové z daňových výnosů transferovaných do dávek hmotné nouze či příspěvků na péči nakoupili vil na Mallorce, soukromých klinik, fotbalových stadionů, bytů na Floridě, právníků, soudců, policistů, politiků. Šmejdi jedni, jen do nich, supermarkety jsou pořád plné zákazníků a nikdo ještě nechodí bos.
Proč ale ti co peněz, jakékoli jiné pomoci státu ve svůj osobní prospěch využívají tyto peníze a tu pomoc vlastně potřebují ? Jedni proto, aby si zajistili holé přežití a měli minimální životní úroveň odpovídající zemi v které žijí, další proto, aby měli stále víc a víc a pak jsou tu samozřejmě i ti, kteří tu pomoc zneužívají.
Patřím možná k těm, kterým každý den chodí do mailové schránky nevyžádaná pošta, spam. Oblíbeným přeposílacím mailem jsou i fotokopie složenek a výpisů z účtů, na kterých je jako odesílatel uvedená buď ČSSZ, nebo některé statutární město či obec pověřená výkonem státní správy. Do schránky mi během posledních několika let přišlo nepřeberné množství kopií těchto dokumentů, kde je příjemcem osoba jen dle příjmení kvalifikovaná jako „cikán“ a částky tam uvedené se často pohybují i v desítkách tisíc. Jedná se o invalidní důchody, sociální dávky.
Je to vážně takový problém, když se nad tím zamyslíme ? Třeba složenka s částkou 30 000,- Kč může znamenat buď to, že ten p.Horváth nebo Demeter má invalidní důchod ve výši 30 000,-Kč měsíčně, nebo že mu přiznali důchod ve výši 5 000,-Kč, ale k jeho výplatě došlo až po 6 měsících, k čemuž u nových invalidních důchodců dochází. Čemu věříte víc ? Částka 23 335,-Kč adresovaná formou sociální dávky třeba hypotetické paní Ištvánové může znamenat to, že jí má stát opravdu moc rád a tak jí jen tak dává peníze, nebo také to, že paní Ištvánová bydlí v bytě 2+1 v městě do 99 000 obyvatel, bydlí tam ona, její manžel i její bratr a jsou všichni tři nezaměstnaní, mají tři děti do 6 let, dvě děti do 15 let a jedno sedmnáctileté dítě. To by za stejných podmínek dostal docela každý, nejen příslušník minority, zákony opravdu platí pro každého.
Je to vážně tak moc, těch necelých 24 000,-Kč i kdyby každoměsíčně, třeba v porovnání s kauzou Promopro, Čepro, daňovými úniky v kauze lehké topné oleje, privatizací Knižního velkoobchodu, Mosteckých uhelných dolů nebo nákupem Pandurů a desítek a stovek dalších počinů těch, kteří „kteří spolu mluví a do toho vidí“ ? Určitě mi teď i tak nadáváte se slovy : „Ať dělaj, ať si najdou práci, kdo chce, práci si najde, proč by jsme je měli živit...“. Jo, zlatý prciny, jestli máte rádi J.Cimrmana, jinak zlatý voči.
Čímpak je asi způsobená naše současná tristní situace jak v ekonomice, politice, ale i v našich běžných životech ? Tím, že naše společnost stále ještě umožňuje těm co nepracují, nepodílí se na růstu našeho společného blahobytu bydlet, oblékat se, čerpat lékařskou péči, jíst ? Nemyslím si to. Jsem moc rád, že si ODS uvědomuje důležitost našeho současného celospolečenského problému – masové a hlavně dlouhodobé nezaměstnanosti a z ní plynoucích sociálních konfliktů.
Ještě jsem ale neslyšel opravdu relevantní zdůvodnění této situace. Když někdo nabízí řešení – skřípnout flákače a delikventy, měl by také povědět, proč je těch delikventů a flákačů ve společnosti tak velké množství a proč se rekrutují stále ze stejných sociálních skupin, dnes, v dnešním rozsahu, již ve druhé generaci.
Nechtěl bych klesnout na úroveň politika a mluvit či psát o řešení, když se napřed nezamyslím nad důvody toho, co se děje. Jsem pamětníkem a pokud se podívám do let 1977, když jsem nastupoval do základní školy, do let osmdesátých, kdy jsem začínal chodit na diskotéky, do dob devadesátých, kdy jsem začal pracovat ve státní správě i do současnosti, kdy se zabývám profesionálně sociální problematikou, dokážu najít mnoho styčných bodů, které vedou k jedinému výsledku.
Pro tento blog alespoň v problematice vnímané především majoritou nejpalčivěji – „romské otázce“.
Rok 1977, 1. září-do třídy vchází štěbetavé hejno mladých načinčaných dětiček v doprovodu šťastných maminek, babiček, tatínků, dědečků. Atmosféra je prostě skvělá. Ale když mluvím o hejnu, nesmím se zmínit o pověstném nabarveném ptáčeti. Byla o něco tmavší než my všechny krásné a milé děti, i o něco vyšší, přišla sama, bez doprovodu a sama a sama od sebe také zamířila do poslední lavice. Sama v té lavici seděla až do konce druhé třídy, protože vedle cikánky nikdo sedět nechtěl, mívala ke svačině krajíce chleba s kusem špeku, nosila si čaj ve skleněné lahvi a o tělocviku jsme se jí často smáli, protože nemívala cvičky a běhala po parketách bosá. Paní učitelka vždycky říkala „H…, H…., mám ti dneska zkontrolovat umyté uši, nebo nohy ?“
Tomu jsme se také smáli, bylo to takové příjemné zpestření nudných dnů, mít mezi sebou nabarvené ptáče, nejzábavnější bylo to, když se rozplakala o hodinách Českého jazyka, vůbec totiž neuměla mluvit tak, jako všechny ostatní pořádné, bílé děti. Prostě sranda. Do třetí třídy už nepřišla, když jsme chodili na výlety a exkurze, často jsme se potkávali s jednotřídkou ze Zvláštní školy, první rok, dva, na ní občas někdo pokřikoval, ale pak i to ustalo, přestala pro nás existovat. Takže už od sedmi let sociální stigma díky své barvě pleti, etnickému původu a odlišnému způsobu životního stylu rodiny.
Vyrůstal jsem v malém severočeském městě a do svých 25 let v něm žil, v průběhu let od mého nástupu na základní školu až do odstěhování jsem jí často vídával. Když mě bylo šestnáct a jí skoro osmnáct, ona tlačila kočárek, když jsem končil střední školu a chlubil se tím jak umím líbat, ona měla druhé dítě, když jsem se vrátil z VZS a začal přemýšlet o tom co se životem, měla třetí.
To je taky docela stigma, v naší společnosti, mít ve dvaceti letech tři děti, žádné vzdělání, šlapat si na jazyk, co myslíte ? Jako rodina ale žili a fungovali dobře, znal jsem jejího manžela, taky skoro neuměl číst a psát, ale dřel jako kůň v jedněch strojírnách, dělal práci kterou nikdo jiný dělat nechtěl – otloukal kladivem z odlitků kusy škváry a obrušoval je ruční bruskou. Jeho plat se v těch posledních předlistopadových letech pohyboval na úrovni platu tehdejšího policisty, státního úředníka, učitele. Dělali jsme si z něho srandu, protože když dostal výplatu v tisícikorunách – v těch letech 1988, 1989 to byly většinou jen tři tisícovky a něco málo k tomu, rozčiloval se, že bere málo. Když mu to dali ve stovkách, byl spokojený. Prostě takový hloupý Dežo. Takže další stigma, ne díky tomu že by to byl zlý, líný, špatný člověk. Jen proto, že uvažoval jinak než my a byl to cikán.
No a co je s těmi lidmi dnes ? Občas svoje rodiště navštěvuji, bavím se starými kamarády, dokonce i dvě hospody jsou ve městě skoro stejné jako před 20, 25 lety, jen personál se změnil. Vím tedy to, že on se po „úspěšné“ privatizaci toho podniku kde pracoval stal nezaměstnaným už někdy v polovině devadesátých let a práci už nikdy nenalezl, kdo by taky stál o cikána co umí jen těžce fyzicky pracovat ?
Takových rodin jako je tato jsou u nás desítky tisíc, v konečném součtu jsou to statisíce lidí a jen mizivé procento z nich jsou „flákači a delikventi“ proto, že si takovou životní cestu vybrali dobrovolně. Děsí mě dnešní společenské nastavení, které buď veřejně, nebo skrytě odsuzuje, dehonestuje a začíná i pronásledovat ty, kteří se stali chudými, společensky nepřizpůsobivými, „nabarvenými ptáčaty“ a nemusí se jednat jen o nenáviděné Romy, jen proto, že společenský, ekonomický vývoj společnosti je tak rychlý, že značná část lidí se mu nedokáže přizpůsobit.
Jaké řešení nabízí dnešní politici, jaké řešení se většině obyvatel líbí ? Zdá se mi, že je to zatím jen velmi sofistikovaná a latentní represe, ale již adresné označování a značkování těch kteří nejsou takoví, jako většina jiných. V žádném případě nechci zpochybňovat nutnost úspor, nutnost zvyšovat adresnost sociálních transferů, dokonce ani princip zásluhovosti mi není cizí. Nedokážu ale pochopit smysl úspor a represí tam, kde není pro valnou většinu sociálně stigmatizovaných nabízena jiná alternativa než ta plošně "zametací".
Zdá se mi že se zcela vytratilo diskusní téma, které bych nazval třeba : „Lidí je moc, co s nimi“ ? Hajdy na veřejnou službu, jasně, to je líbivé, zametat chodníky, vytírat v domovech důchodců a natírat zábradlí před úřady je super. Žádná práce není zahanbující. Copak nám to ale vyřeší ?
Tradiční segmenty pracovního trhu – zemědělství, průmysl, služby, svobodná zaměstnání, se od dob přechodu společnosti postmoderní k informační mění rychlostí kterou nezvládáme, ne třeba já nebo vy, ale my jako státy, lidé, společnost. To pokud si povíme, že lidmi a obyvateli našeho státu, Evropy, planety Země, jsme docela všichni, ne jen někdo. Lidí je moc a stále víc a víc, ale je jich potřeba stále méně a méně. Tam kde dřív lány obdělávali tisíce zemědělců a další tisíce chovali dobytek, dnes jich na to stačí díky automatizaci, genetickým a chemickým úpravám jak živých tak rostlinných „výrobků“ stovky. Tam kde dřív tisíc výrobků denně vyrábělo sto lidí, dnes na to stačí jeden. Dříve dělníci museli mít sílu, zručnost, někteří i esprit v těle, dnes musí ten jeden být dobrým programátorem a třeba ho to co dělá může i nudit. Tam kde dřív výkop pro potrubí vykopávalo deset dělníků týden, dnes to zvládnou dva za dva dny s malým bagříkem. Tak kde jsme se dříve setkávali s živými lidmi – banky, telefonní ústředny, pokladny na nádražích, různá informační centra, úřady, dnes s námi „mluví“ automat.
Co se stalo s těmi lidmi, kteří dříve pracovali ? Stali se z nich slovy neoliberálů flákači a delikventi ? Potřeba živé pracovní síly stále klesá, ale přesto je jí stále víc a víc. Nové profese, které by mohli tento obrovský převis na straně poptávky a nabídky pracovního trhu kompenzovat sice vznikají, ale opět vyžadují vysoce kvalifikované, flexibilní zaměsnance se sofistikovanými dovednostmi. Co uděláme s těmi, kteří takoví nejsou ? Já už vím, nejlepší určitě bude označit je za flákače a delikventy, pak se s nimi konečně vypořádáme ! Docela bude stačit pár změn v zákonech, dnes zatím v tom o hmotné nouzi a o zaměstnanosti, ale určitě se vyplatí novelizovat i zákon trestní. Ta příživa, to přeci byla věc !
Tak jak to vidíte, co uděláme s těmi, co jsou tu navíc ?
